1.

23 2 0
                                    


Už od malička jsem znala samotu. Jiné děti v mém věku měly mnoho přátel, já ale ne. Možná to bylo způsobeno tím, že já nebyla jako ostatní děti. Já byla jiná, alespoň tak to ostatní děti tvrdily. Hlavním důvodem mé odlišnosti nebyla barva pleti, nebo barva vlasů, či nějaké vrozené mateřské znaménko, nic takového. Hlavním důvodem mé odlišnosti se totiž stalo náboženství. Mé vyznání nemělo nic společného s Ježíšem Kristem, nepatřila jsem k pravoslavným křesťanům jako většina obyvatel této země, byla jsem muslimka. Své srdce jsem zasvětila Alláhovi a učení proroka Mohameda. To by možná zas nebyl takový problém, kdybych nikomu neřekla, jakou mám víru, možná by se se mnou ostatní kamarádili, ale já své vyznání skrýt nemohla. Dle naší posvátné knihy, Koránu, jsme my ženy muslimského vyznání musely před muži chodit cudně oděné, což znamenalo, že jsme před nimi musely skrývat svou postavu a vlasy, některé z nás před nimi dokonce skrývaly i svou tvář. Chodily jsme oblečené v burkách a hidžábech, což byl důvod, proč jsme nebyly uznávány. A nejenom my ženy, ale i muži muslimského vyznání na tom ve zdejší společnosti nebyli nejlépe. Zkrátka a dobře, pokud jste nebyli pravoslavní křesťané, bez ohledu na pohlaví a bez ohledu na to, zda jste byli židé, či muslimové, či jste vyznávali ještě jiné náboženství, neměli jste v této společnosti žádné dobré postavení. Všichni se zde na vás dívali skrze prsty.

Odjakživa jsem toužila mít nějaké domácí zvířátko, nejvíce by se mi líbil nějaký pejsek. Tatínek mi ho slíbil za to, když udělám přijímací zkoušky na střední školu. Měla jsem radost, stačí jen udělat přijímací zkoušky a budu mít svého vlastního pejska. Měl jasem velmi silnou motivaci, abych se dostala na školu, takže jsem se učila. Učila jsem se celé dny a někdy i noci, abych svého otce potěšila a dostala jsem zaslouženou odměnu. Ale stejně to všechno bylo k ničemu. Mělo mi to být jasné hned na začátku. Mohla jsem se učit sebevíc, ale na tu školu bych se nedostala. I když jsem si byla naprosto jistá tím, že mám přijímací test napsaný bez chyby, mé jméno se na přijímací listině neobjevilo. Otce to zklamalo, ale snažil se to nedávat moc najevo, věřil tomu, že to zvládnu příští rok. Ale ani následující rok se mé jméno na listině přijatých neobjevilo. Tentokrát byl otec tak zklamaný, že se to ani nesnažil skrývat. Když jsem jim to oznámila, mamince a jemu, odešel z pokoje a zavřel se do ložnice. Zůstal tam až do rána, nepřišel ani na večeři. Byla jsem z toho také zklamaná, moc mě mrzelo, že nejsem jako ostatní, že nemůžu svého tatínka potěšit mým přijetím na střední školu. Trápila jsem se kvůli tomu a také kvůli tomu pejskovi, teď jsem se s ním mohla nadobro rozloučit a to jsem se na něj tak moc těšila. Maminka se nemohla dívat na to, jak se trápím. Snažila se mě nějak uklidnit, ale hlavně se snažila tatínka přesvědčit, aby mi pejska přece jen koupil. Na chvíli se mi zdálo, že pejska doopravdy dostanu, ale dny plynuly a žádný nový člen do naší rodiny nepřibyl.

Pomalu se blížily mé narozeniny a já si začala čím dál tím více všímat podivného chování mých rodičů. Často se skláněli nad nějakými papíry a tvářili se u toho velmi vážně, kdykoliv jsem ale vešla do místnosti, dělali jakoby nic, všechny papíry složili na hromádku a zamkli je do zásuvky. Někdy, když si mysleli, že už spím, se naším domem rozléhaly zvýšené hlasy. Hádali se, což bylo velmi divné, protože to nikdy předtím nedělali. Nikdy v životě se nehádali. Věděla jsem jedno, něco se děje, evidentně něco vážného. Mockrát jsem se chtěla maminky zeptat, co se děje, ale vždycky jsem si to rozmyslela, nebyla jsem si totiž jistá, zda jsem byla na její odpověď připravená. Věděla jsem, že na tom nejsme společensky nejlépe a že nemáme zrovna moc peněz, a bála jsem se, že se dozvím ještě něco horšího, něco, co bych rozhodně slyšet nechtěla. Dělalo mi to starosti. Nechtěla jsem, aby se moji rodiče hádali, když to nikdy předtím nedělali. Co když se hádají kvůli mně? Co když je to kvůli té mé škole? Co když teď kvůli tomu mají nějaké problémy? Co když jsem si dovolila až příliš, když jsem to po prvním nepřijetí tak pošetile zkusila znovu? Nedali mi snad už poprvé jasně najevo, že někoho takového, jako jsem já, prostě na škole nechtějí? Že někdo takový prostě nemá nárok na vyšší vzdělání, než je jen základní? A i za to můžu být ráda...


Tak, první díleček je tady. Zatím je to jen takové povídací, ale trochu akce teprve přijde. Doufám, že se líbilo, a jestli ano, tak komentík nebo hvězdička určitě potěší.

OdlišnáWaar verhalen tot leven komen. Ontdek het nu