Mimo civilizaci

1. Dobrodružná cesta začíná

Sluneční paprsky prosvítají korunami lesních velikánů. Je horký letní den. Za hustými křovisky se krčí nenápadná postava. Díky oblečení téměř splývá se svým okolím. Je ostražitý. Znova, už po několikáté, se ujišťuje, že na jeho místo není z nedaleké lesní cesty vidět. Usadí se na vyvráceném kmeni statného smrku.

 Ach, to vedro. Měl jsem zajít hlouběji do lesa, přemítá, žízeň mám, jak trám, ale teď už je na všechno pozdě. Nemůžu riskovat,  jen tiše povzdechne a čeká dál.

Konečně! Konečně slyší nějaké hlasy. Jsou to oni? Ještě více se přikrčí a zatají dech. Polní cestou sem přicházejí tři chlapci - skoro ještě děti. Na zádech vlečou velké krosny, ale je vidět, že jsou plni sil a odhodlání. Nadšeně brebentí a bezstarostně vstupují do příjemného stínu prvních stromů.

Člověk v křoví se usměje a spokojeně kývne hlavou. Čeká však ještě nějakou dobu, než se odhodlá k pohybu. Teprve potom vyprošťuje z kapsy láhev a dychtivě pije. Pak se tiše zvedá a opatrně našlapuje. Bezhlučnĕ vystoupí na lesní cestu a pomalu se vydává za chlapci...

             <-------------->

Po zarostlé, téměř neznatelné lesní pěšince se vlečou tři postavy. Veselý hovor pomalu ustává, počáteční nadšení se vytrácí. Je vidět, že už mají hezkých pár kilometrů v nohách. I tady v lese je nesnesitelné horko. Únava je zmáhá. Nejsou zvyklí na delší putování, ani na větší fyzickou námahu. Škola a pak už jen počítač, nebo alespoň mobil. Občas si zahráli fotbal, někdy jen tak bloumali po nejbližším okolí svého domova - to byly až doposud jejich hlavní aktivity.

,,Kluci, já už nemůžu!" zabručí drobný, štíhlý puberťák a rukama si otírá  námahou zarudlý, zpocený obličej. I další dva se zastavují a namáhavě dýchají. Oběma rukama si nadlehčují velké batohy, aby aspoň trochu ulevili otlačeným ramenům.

,, Sme snad už dost daleko, Honzo, co myslíš?" obrací se znovu tmavovlasý chlapec na dlouhána před sebou. Honza, nejstarší z party,  se rozhlíží a zaposlouchá se do lesního ticha. Všude kolem je klid a pohoda, nezdá se, že by někde v okolí mohli být lidé. A protože i na něm  je už patrná únava, pokývne souhlasně hlavou. 

,,Fajn, tak tu na chvilku zakotvíme." Krosny letí k zemi a kluci se s úlevou natahují do měkké trávy. 

,,Hmm... paráda, " protahuje se spokojeně Pavel.

,,Paráda, paráda," nesouhlasně bručí drobnější Ruda, ,,všechno mě bolí," pokračuje vyčítavým hlasem a tře si otlačená ramena.

,,Nefňukej, Rudyne, "mhouří oči Pavlík, ,,nejsi v tom sám a vůbec, ... s tím si přeci musel počítat..." Ruda se chvilku mračí, pak vytáhne z kapsy mobil.

„Kamaráde, eštěže tu mám tebe..." Honza se po něm podívá vyčítavě, povzdychne si a  prohodí: „Tak se nám to podařilo, ...nevěřil sem, že to dokážem..."Pavel hned ještě víc ožije a rozzáří se mu oči: 

„Ty brďo, ...my sme fakt tady! To je přeci paráda!"

A zatímco Ruda vnímá jen svůj mobil a napínavou střílečku na něm, jeho kamarádi zaníceně diskutují a sní o tom, co všechno je asi čeká... 

................................................................................

.

Předkládám první kapitolku a chci moc poděkovat dobré duši NiaRavFire, bez její technické instruktáže a pomoci bych to nedokázala. Teprve se rozkoukávám a učím...Díky, Nio, moc děkuju.