HOT BEST FRIENDS [ jdb ]

Chapter 6: friendly game 💙

V legínách, bratetu a mikině, s Toulosem a kelímkem kafe jsem si to kráčela do studia. Bylo něco okolo osmé ráno, sluníčko bylo schované za mraky, jako většina lidí, jako většina ruchu. Dnešek byl až moc pochmurný jako samotné počasí. Milovala jsem ten klid ale jako správné Kaliforňance, mi chyběl ten ruch města a oslňující slunce, co se odráželo od mrakodrapů. Stejně jako Justin, se kterým jsem od včera nemluvila a odmítla jsem si zapnout mobil.

"Rio" upoutal mou pozornost hlas, který vykřikl mé jméno. Moje oči našli ty jeho a jeho široký úsměv. "Co ty tady, tak brzo?" přidřepnul si k čtyřnohému příteli a podrbal ho na hlavě.

"Jdu do studia, ty tu děláš co?" přiložila jsem si zelené Starbucks brčko ke rtům a upila jsem kafe. Odpověděla jsem poněkud ostře, chtěla jsem mu skočit okolo krku ale nešlo to. Zradil mě.

"Chtěl jsem Sav překvapit snídaní-"

"Co?" vypadlo ze mě překvapeně.

"Chodíme spolu"

"Od kdy?"

"Od včerejšího večera na záchodech?"

"Ou, krásný vztah" uchechtla jsem se ješitně.

"Co tě žere Ariano?" uculil se.

"Jste moji nejlepší přátelé, tohle je dost nechutný." spíš jsem zašeptala. Nebylo to nechutný, spíš jsem si tě až moc chtěla přivlastnit.

Začal se smát. "Nechutný?" povytáhla jsem na něj nechápavě obočí. "Pokud si vzpomínám, spala si s mými přáteli a i se mnou." zasmál se ješitně.

Zalapala jsem po dechu, jestli opravdu slyším dobře. "Si kretén Biebere! A pochop, Savana s tebou včera spala, jen z toho důvodu, že si jí ty ubožáku jeden, řekl že jsme spolu spali. Je s tebou, jen protože chce mít, to co mám já. A když už, tak s Raynem jsem spala na posteli, vedle něj, protože mě u něj někdo nechal, že? Nechci s tebou nic mít, protože ty, Justine Biebere, nejsi schopný někoho milovat."

"Kdybych nebyl schopný milovat, tak tebe, Ariano Grande, neochraňuju a nestojím ti po boku, od našich pěti let!" křikl na mě s očima plnýma zklamání. "Přiznej si to"

"Co jako?" vypískla jsem z posledních sil, kterými jsem zadržovala štípání očí.

"Si úplně v prdeli, už od hádky s rodiči, kteří se tě zřekli" jeho ledový hlas s ledovými slovy mnou projížděl jako nůž, který by možná ani tak nebolel, kdyby mi ho bodl do srdce.

"Jsi kretén!" rozhodila jsem rukou s kelímkem, se slzami, které mi plnili oči, prošla jsem okolo něj a narazila mu do ramene.

"Nech mě bejt!" křikl na mě.

S uslzenýma očima jsem se na něj otočila. "S radostí!" vykřikla jsem a rychlím krokem jsem pokračovala v cestě do studia.

Z očí mi tekly slzy, nedokázala jsem uvěřit tomu, co jsme si dokázali říct. Tolik bolesti v tak málo slovech, které jsme si nikdy neřekli a za všechno mohla ta zasraná touha, která nás donutila chtít sami sebe.

*****

Byla jsem na to všechno malá, i na to kolik mi bylo. Ale nemohla jsme utýct ani se nikam schovat, byla jsem dospělá, občas zodpovědná sama za sebe a momentálně servírka. Která se sluchátky v uších, za doprovodu Wilkinsona s Karen Harding a textem z písničky Sweet Lies, leštila pult v Costa Coffee a pohupovala se do rytmu. Vlastně jsem byla dost mimo, nevnímala jsem nic, než flek na pultu, který se jinak dokonale leskl. Byla jsem tak mimo, že jsem ani nezaznamenala osobu, která se tam ocitla se mnou, zrovna když jsem vypadala jako při epileptickém záchvatu.

Při doteku někoho, kdo mi poklepal na rameno, jsem svého pokusu o takzvaný Jump Step, nechala, srdce mi vyskočilo leknutím z těla a já se otočila. Samo sebou že jsem zapomněla zamknout. V pohodě, jen mě teď někdy mohl kdokoli okrást, nebo přepadnout, hlavně že já měla svůj svět.

Přede mnou stál onen blondie, který mě ráno ve studiu donutil sníst celou čokoládu a který mi jen pár malými slovy dokázal ublížit. Uklidnila jsem svůj dech a otočila jsem se zpátky. "Je zavřeno" řekla jsem suše a dál se věnovala leštění pultu.

"Ari prosím, nebraň nám v příjmu kofeinu" uchechtl se.

"Nemáte doma kafe? nebo kávovar? Je prostě zavřeno." zvedla jsem desku a přešla za pult, kde jsem se sehnula k zemi.

Nedokázala jsem se na něj koukat, jak jako splachovací záchod, dělá jako nic. Ještě mě tu prosí o kafe. Jedná jako by se nic nestalo, jako by mi tak neublížil. Přála jsem si utéct, strašně daleko, ale nešlo to, stejně jako to, ho vyhodil. Jenže on byl pořád můj nejlepší přítel a já o něj nechtěla přít, a jak to tak bývá, musela jsem ustoupit, sama sobě.

Zhluboka jsem se nadechla a vyškrabala se zpátky nahoru. Pořád tam čekal, ale ne sám. Už tam stály oba, oba jako moje svědomí co mě dohnalo. Falešně jsem se usmála, protože jsem je oba měla ráda. "Co to bude?" prohodila jsem.

"Dám si střední ledovou černou kávu a- ty zlato?" s oslovením se otočil na černovlásku vedle něj, která se o něj opírala.

"Střední čokoládové laté" prohodila tónem, který mi doposud nebyl známý.

Pouze jsem přikývla. Naťukala jsem objednávku do dotykového monitoru, poté jsem onu elektroniku nechala pracovat a začala jsem připravovat kafe, do kterého bych nejradči něco nalila, ale v přátelství jsou kompromisy ne? Vzala jsem oba kelímky s kávou, položila jsem je před ně společně i s brčky, koukla jsem se na kasu a dřív než jsem stačila něco říct, Justin vytáhl 50 dolarů, které položil směrem ke mě.

"Ale to je moc, musím ti vrátit"

"Ne, to je v pohodě, díky za ochotu, napíšu ti."

"Zatím Ari"

A tak jsem tam stála jako opařená a přemýšlela jsem, jestli snad někdy naše konverzace končili takhle falešně a kousavě.