Po stopách hvězd - |HP|

PROLOGUS

17. srpna 1968

  „Luciusi počkej!" zakřičela na svého bratra blonďatá dívenka. Široký úsměv zdobil její tvář a její očka vesele zářila, i když byla z běhu celá udýchaná a rudá. 

  Malý Lucius Malfoy se otočil a hravě vypláznul na svou sestru jazyk, přičemž na ni nezapomněl šibalsky mrknout. 

  „No tak Lio! Přece si jen přiznej, že jsem rychlejší!" schválně pokoušel svou mladší sestřičku Ophelii. Ta jen protočila oči v sloup a se stálým úsměvem na tváři, mu skočila na záda. Lucius ji pohotově zachytil, aby nespadla a zatočil se s ní dokola. 

  „Jsi jako klíště, Ophelio," zasmál se a položil ji opatrně na zem. 

  „Chceš něco vidět?" tajemně přimhouřil oči a popadl Liu za ruku. Ophelia nakrčila zvědavě obočí. Byl teplý srpnový podvečer a v dálce se ozýval jestřáb. Byly to jedny z posledních klidných dnů. Nikdo nemohl očekávat, že to byl také jeden z posledních dnů, které tito nerozluční sourozenci trávili spolu.

  Chlapec táhl dívku za sebou, možná až příliš hrubě, ale to jsme nemohli chlapci dávat za vinu, velmi se těšil na reakci své sestry. 

  Oba vyšli na palouk a svalili se do trávy. Jelikož se rychle stmívalo, brzy krajinu zahalila černočerná tma. Na nebi již vykukovaly první hvězdy a zřetelně se vyjímalo souhvězdí Velké Medvědice.

  Dívce se přes tvář mihl zasněný výraz. Z celého svého srdce milovala hvězdy. Věřila, že každý tvor na tomto světě má někde svou, byť jen maličkou hvězdičku, která ho vždy dovede na to správné místo. Velice ráda hledala tu svoji. Ale která z nich to je, to mohla jen hádat. 

  Lucius svou sestru pozoroval s úsměvem na rtech. Miloval ji více než vlastní život, byla pro něj dokonce tak moc důležitá, že by pro ni byl schopný zemřít. Zabil by každého, kdo by jí ublížil.

  „Podívej," Ophelia natáhla svůj dlouhý ukazováček k obloze, „padá hvězda, něco si přej." 

  Bělovlasý chlapec se zamyslel. Co by si ještě mohl přát? Má po boku svou sestru a nejlepší kamarádku, vše se zdá tak dokonalé. Nakonec ale přece jen zavřel oči a v duchu pronesl své přání. Poté co oči otevřel, padající hvězda byla tatam.

  „Co sis přál, Luciusi?"  vytrhl ho z myšlenek sestřin hlas. Obrátil svůj zrak na ni a pousmál se. 

 „Přál jsem si, abychom byli navždy spolu a nic nás nerozdělilo." 

  Ani jeden z nich si v tu chvíli neuvědomil, že přání, které se vysloví nahlas, se nikdy nesplní.