After New York

Zayn

S nevolí jsem se ráno díval do spící tvářičky. Chrčela ze spánku, ležela těsně u mě... V noci se musela probudit a zabalit se do deky. Měla ji omotanou kolem těla, na sobě měla moje tepláky i mikinu a z obou peřin, jsem měl jen pár centimetrů.
Na čele se perlil pot, ze spánku vzápětí zakašlala. Chrčela jako staré hodiny...

Nechtěl jsem ji vzbudit, bylo pár minut po sedmé a spánek potřebovala. Stejně tak ale doktora. Tohle jako prochlazení nevypadá, prostě... Hlavou mi jel dokola zápal plic a komplikace. Mohla pak klidně skončit ve špitále a kdo o ní bude rozhodovat? Ta snobská kráva...

„Baby..." Hladím ji po tváři, šeptám jí do úst.
„Nechci vstávat." Špitla, aniž by otevřela oči. Jen se odkopala, přitiskla se mi na tělo. Byla durch, pot z ní jen tekl. Dala se ždímat...
„Lásko, musíš. Musíme k doktorovi. Tohle se mi nelíbí. Jsi rozpálená, chrčíš, kašleš... Pojď, osprchuju tě." „Je mi zima." Natahuje se po peřině, nekompromisně ji svlékám, ve sprcháči se rozplakala. Zoufale jsem si ji prohlížel, držel u sebe, konejšil ji a sliboval, že za chvilinku ji obléknu a bude v teple.
Byl to boj... Hodina, než jsem ji dostal do auta, dalších skoro čtyřicet minut, než jsem se prokousal ranním městem k lékaři. V autě mi usnula, volal jsem Seanovi, jednomu z ochranky, aby se dostavil k lékaři. Kdyby náhodou...
Než jsem se tam dostal, stepoval na parkovišti a se zájmem pohlédl na Naomi.

„Kriste...! Vypadá děsně! To je ta malá žába, co? Tvá máma se ze mě snažila něco vytáhnout, ale spíš mě informovala ona." Vytáčím číslo na doktora. Zvedne mi to sestra, štěbetá mi do ucha, pak mi předá doktora. Už z domu jsem mu volal, teď se jen ohlásil.
Jakmile dojdu do čekárny, mám zaklepat. Vezme mě okamžitě.
„Jo... Zjevně to zkoušela všude. Říkali mi to i ostatní." „Vypadá vážně hrozně. Chceš s ní pomoct?" „Ne, jen drž ode mě všechny, co se zkusí přiblížit." Vzal jsem ji do náruče, skryl její tvář kapucí mé mikiny a jen jsem se zjevil v čekárně, strhla se vřava. Bylo jedno, že sám mám kapuci i brýle, tetování na rukou nešlo zamaskovat.
Sean mi dělal štít, Naomi se mi zničeně choulila v náručí a ode dveří zazněl doktorův hlas. Společně s ním i sestřičky. Všichni se mají uklidnit...

Svým způsobem, se probudila žárlivost. Lékař ji poslouchal, nejevil ani sebemenší zájem, žádný debilní pohled, ale mně to vadilo. Nemluvě o tom, že vidět ji polospící, naprosto apatickou...

„Náběh na zápal plic." Obrátil se ke mně lékař a zavrtěl hlavou. „Musí do nemocnice." „To nejde." „Proč?" „Pohádala se s matkou... Nikomu není nic, do našich problémů, ale-" Pohlédl jsem na sestru. Byla tu nová, neznám ji, nevěřím ji.
„Sestři, můžete nás tu nechat?" Kývla a s pevně semknutými rty odešla.

„Tak co, Zayne? Známe se už nějakou dobu, ne?" Kývu na souhlas, vyhrkám ze sebe problémy, co jsou a zoufale hledím v tichosti do jeho očí. Pokyvuje na souhlas, něco si pro sebe mumle a pak znovu zakývá.

„Dobře... Nechám ti ji doma. Je ti ale doufám jasné, že pokud se zhorší, bude muset do nemocnice?" „Naprosto." „A budu muset její matku kontaktovat?" „Chápu." „Kdy bude mít jednadvacet?" „V srpnu, devětadvacátého." Pokýval hlavou, začal psát její kartu.
„Jméno, příjmení, rodné číslo víš? Adresu, jak na její matku, tak ta tvá je...? Nevíš, jestli je alergická na něco?" Moře otázek...
„Naomi Peterson. Datum jsem říkal, rok 1997. Mám její občanku..." Čtu bydliště, rodný číslo...
„Baby, lásko, vnímáš mě?" Kývla, šeptala, že chce spát, chce domů. Chce ke mně domů, nechce do nemocnice. Slyšela to a bojí se. Mumlu, že bude se mnou, ale musí mi pomoct s otázkami.
„Jsi alergická?" Kývne. „Na co?" „Včelí bodnutí... Ořechy... Biseptol. To je vše." Šeptá, že ji sotva slyším. Tlumočím to lékaři, ten mi klade další otázky.
„Lásko, jinak je všechno v pořádku?" „Jo." „Měla jsi nějakou operaci? Dělá ti kartu... Musí to vědět, kdyby se to zhoršilo a dostala by ses do nemocnice. Ale to se nestane!" Vytřeštila oči a kývne. „Slepák."
Ještě několik otázek, konečně má lékař vše, co potřebuje a píše mi recepty.