Smrdím po čokoládě. Ustrojen v černé od hlavy až k patě, se zbraní pod kabátem utikám. Prodírám se ulicí plné lidí. Otačím se. Vidím je. Utíkám před muži v modrém. Dochází mi nápady. Přemýšlím, kam se schovat. Kousnu do svého kamaráda jako do čokolády. Ukryl jsem se. Dokázal jsem to, sundávam si kábat, avšak zbran silne stisknu v ruce, nemužu jí tu nechat. Beru ji sebou. Ulice se vyprázdily. Brouzdám prázdnou ulicí, jsem tu jen já. Od oken se odráží světlo, brání mi v rozhledu, jediný tmavý bbod je vzdálená kantýna.
Po cestě na mě křičí:
,,Nezvládneš to, jsi nejhorší". Ignoruju to. ,, Co to zkoušíš?"
,, Ty debile'' Překypuju vztekem. Na plakátech je psáno tučným písmem pod mojí fotkou: Odpadlík, Ničema, Nula. Ja věděl, že to přijde. Další výkřiky:
,,Zase to zkoušíš? Stejně to nevyjde. Jako vždycky. Debile!" Přes celou ulici zařvu nelítostně "kurva". Přicházím ke stánku. Nikdo, nikde. Titulky novin hlásají pod mou fotku:
,, Největši ubožák, Ničema, Darebák!!"
Nezvládám to, další čokoládu nezvládnu koupit. Ulice se naplnily. Utikám. Znovu. Otevírám dveře, jsem v bezpečí. Křik
,, Ne, už je tu, zase, ten kokot". Kopnu do dveří, až se rozletí. Vše utichne. Usedám. Přemyšlím, co mám dělat. Přemyšlím, co mám říct. Nic neřeknu, jen poslouchám. Nemá cenu se hádat, nic mi nepomáha, jsem s stim smířený. Odhodlám se. Znovu to zkusím. Zamykám dveře. Ulice se vyprázdnily.
Křičí na mě. Rozeběhl jsem ke stánku. Křičí. Nepřestávají. Povidám:
,,jednu čokoládu" Běžím s ni domů. Křičí. Stále křičí. Odemykám. Vše utichne. Jsem doma, znovu usednu a otevírám obal. Už zbýva jen hliníkový alobal. Křičí:
,, Nedokážes to, jsi nejhorší, takhle to bude navždy, nic nezmeníš" Nereaguji na to. Otevírám ji a zakousnu se. Čokoláda se rozplýva na dolním patře me chladné pusy. Křičí. Vyplyvnu ji. Vstávám. Vše utichlo, tentokrát si nesedám, zůstávám stát uprostřed místnosti. Přemýšlím. Hledám kabát. Není tam. Sahám do hluboké kapsy. Stisknu.
