Les Kaibutsu

Den, kdy jsem se rozhodl

Šel jsem po ulici. Zrovna jsem se měl setkat s ostatními v kavárně. I přes to, že začínalo léto, pořádně foukal vítr. Sílil a částečně mi zabraňoval v pohybu. Nejspíš bude brzy bouřka. Doufal jsem, že to stihnu ještě před prvními kapkami deště. Zmoknout, to by bylo to poslední, co bych si přál. I tak jsem měl zpoždění a přijít ještě promoklý... Schytal bych ještě více posměšných narážek. A na to jsem opravdu neměl náladu. Jediné, co bych si opravdu přál, bylo být tam ještě před všemi ostatními. Jenže já se vždycky někde zapomenu.

Už jen pár kroků a budu u cíle. Těšil jsem se tam. Zrovna nám končila škola, poslední rok střední před námi. Stačí se prokousat maturitním ročníkem a budem moct snad i oslavovat přijetí na výšku. Tam se asi už rozdělíme, pořád to ovšem bude stejné. Naše parta je hold nerozlučná.

Jak jsem tak přemýšlel, nevšímal jsem si okolí. Proto mě vyděsilo, když jsem přestal vidět. Okamžitě jsem sáhl na svůj obličej a zvedl kousek papíru, který mi vítr navál přímo do mého výhledu. Vypadal dost staře. Možná i kvůli tomu mne zaujal. Po ulici se většinou povalují spíš odpadky a ne papíry, které vypadají jako už zašlé, světlem vybledlé noviny. A můj úsudek se potvrdil, když se vítr na chvíli utišil a já si mohl útržek přečíst.

1. 7. 1968

Krása, nebo zrůdnost lesa?

Dne 1. 7. 1967, přesně před rokem, se zřítilo UFO nad poklidným Lesem Koi (v překladu Les zamilovanosti).

Toto místo bylo před katastrofou navštěvováno zamilovanými páry, rodinami nebo i samotáři. Lidé zde vždy našli krásu života. Pokaždé zde objevili část nádhery naší Země, která je překvapila nějakým roztomilým zvířátkem, překrásnou květinou anebo barevnou skalkou.

Vše se ovšem změnilo, když návštěvníky oslnila záře z vesmíru. Nejdříve si mysleli, že je to další hříčka přírody, jenže když se neidentifikovatelný létající předmět začal nebezpečně přibližovat k tak malebnému místu, všichni propadli panice a místo se proměnilo ve vyděšené mraveniště s prchajícími. Pár svědkům se podařilo utéct, zbytek ale neměl tolik štěstí. Kdokoliv, kdo byť jen částečně zůstal na místě, nenávratně zmizel. Neobjevil se ani výbuch, který přihlížitelé očekávali. Objekt jakoby les pohltil a s ním i každou živou duši, která v něm v danou chvíli přebývala.

Za celý rok byla podniknuta nejedna záchranná výprava, ovšem ani jedna nebyla úspěšná. Většina z nich se vůbec nevrátila. Ti, kteří se dostali z toho prokletého místa, se dělí na dvě skupiny. Obě ovšem mluví o neobvyklých anomáliích, které nemají obdoby.

Ta první mluví o nádherných stvořeních, která jim ukradla srdce, anebo stejně ohromujících květinách, zmutovaných rostlinách... Chtějí se na dané místo vrátit, něco jim v tom ale brání. A ani oni neví, co. Jejich sny jsou pak plné barev, proto většinou nevycházejí z domů a většinu svého času tráví dumáním právě nad tímto místem. Jinak jsou naprosto neškodní.

A ta druhá mluví o hrůzách, co je tam potkala. Lidožravé potvory, které nevypadají ani trochu lidsky, kruté rostliny, které jim ničili oblečení, a zůstaly po jejich útocích krvavé šrámy. Tato skupina mívá noční můry a pár z nich to nezvládlo, spáchali sebevraždu. Někteří začínají ohrožovat své blízké, které pokládají za právě tyto nestvůry. Proto jsou většinou přepraveni do ústavů, aby nebyli nebezpeční okolí i sobě.

I přes všechny tyhle útrapy to lidé nevzdávají a doufají, že své blízké potkají. Někteří jsou tímto místem tak nadchnuti, že se záměrem navštívit toto místo podniknou cokoliv. Policisté od tohoto činu všechny odrazují, nic ovšem nepomáhá. Lidé i přes všechny zákazy a hlídání přístupových cest přichází do lesa, aby viděli nevídané.

Někteří místní jsou přesvědčeni, že toto místo je navždy prokleté mimozemskou rukou. Proto mu připadl nový název. Od události se mu přezdívalo různě, jeden se ovšem uchytil. A tím je Les Kaibutsu, překládaný jako Les Netvorů.

Lei Fronze, hlavní redaktorka

Po přečtení jsem na chvíli přestal dýchat. V tu chvíli jsem dostal skvělý nápad, jak prožít začátek našich nadcházejících prázdnin. Nic mne neodradilo od mé myšlenky. Proto jsem to předložil všem mým přátelům a oni s mou myšlenkou souhlasili.

A to byl Den, kdy jsem se rozhodl.