Často si lidé neuvědomují, co to vlastně znamená válka... Tehdy si to neuvědomoval ani Hanz a jeho spolužáci. I když válku přežijete, ona si vezme vaši duši.
Za oknem starého oprýskaného domu, se dívala tvář. Kdysi to byl člověk, dnes už však holá kostra potažená kůží, s prázdným výrazem ve tváři. Byl to mladý muž, a celé jeho tělo se zběsile klepalo, třásl se, jako by byl bičován silným větrem, bylo však bezvětří, okno bylo zavřené. Jmenoval se Hanz, kdysi mladý muž plný elánu, leč dnes ho nikdo nepoznává, jen jeho mladá zrzavá Inga, která denně plakala. Utápěla se v žalu, a proklínala válku, válka jí totiž nevzala tělo jeho milého, ale duši.
Bylo to v květnu roku 1942, co Hanz a jeho spolužáci nastoupili na frontu, cítil se tak majéstátně toho dne, za zpěvu písně "Die fahne hoch". "Budeš hrdina!" říkávali mu, a on tomu věřil, nevěděl, že ho čeká samotné peklo. Till, těžký nacionalista a fanoušek Hitlera se loučil se svou rodinou a z vlaku mával vztyčenou paží na počest. Till byl Hanzův přítel, se kterým se znali už mnoho let, vždycky to byl velice milý kluk, který nikomu neublížil, akorát od nástupu Hitlera, si vyměnil názory s pár lidmi. V rohu osaměle seděl mladý hoch Bill, v ruce žmoulal jakousi fotografii a zdál se být smutný. Cesta pomalu ubýhala, byl to sychravý jarní den a na okenní tabulky začínaly dopadat první kapky deště. Gustav, hoch silnější postavy však položil v tu chvíli dosti rozporuplnou otázku, "A co když se už domů nevrátíme?". Jediný Till odpověděl, "Ale my se vrátíme, a doma nás budou vítat s otevřenou náručí." Hanze vždycky udivovalo, jak je Till sebejistý a nebojácný. Pak tady byl Adrian, byl to umělec, uměl překrásně hrát na housle, a vždycky si je všude bral s sebou, a to i tentokráte. Mezi muži se rozproudila přátelská debata, všechno se tehdy zdálo tak snadné, ta sladká nevědomost. Tohle byly vzpomínky na začátek té hrůzy, které si Hanz promítal.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Rozkazy byly zcela jasné, popravit všechny nepřátele a to bez milosti. Chvíli trvalo, než se Hanz odhodlal, ale posléze zjistil že mu nezbývá nic jiného, "zabij, nebo budeš zabit", připomínal mu vždycky Gustav, který se nikdy nebál vyřknout krutou pravdu nahlas. Vzduchem se rozléhaly rány ze střelných zbraní a zemi drtící dopady děl. Hanz střílel, první, druhý, třetí voják padal do rozblácené zeminy. "Bum! Ratatata!" ten zvuk se vryl do paměti každému vojákovi. Jakoby to trvalo věčnost, Bill s postřelenou rukou z nedávného setkání s Francouzi bolestně držel pušku, každý výstřel ho píchl jako sršán. Smrákalo se, když bitva skončila... "Hanzi, Tille!" křičel Adrian, podpírajíc Gustava, který řval bolestí. Jeho ruka visela z ramene a stříkala z ní krev, "Já nemám ruku, panebože" Já nemám ruku!" křičel Gustav v záchvatu zoufalství a bolesti. Hanz byl nucen odtrhnout ten kus masa od těla, přičemž Hanz omdlel bolestí. "Pomoc, sestry, ihned!" křičel. Gustav byl na nosítkách odnesen do zdravotního stanu. Následujícího rána Hanz klečel u bdícího Gustava na lůžku. "Bůh není Hanzi, kdyby byl nedopustil by tohle utrpení." řekl znenadání. "Je to jen ruka Gusto, mohl bys taky přijít o nohu, nebo hůř, zemřít. Uvidíš, brzo se vrátíme domů a bude všechno jako dřív." Do stanu vešel Till. "Tohle je na tvou počest bratře." řekl, a položil Gustavovi do zdravé ruky odznak lebky Totenkopf, na který byl opravdu pyšný. "Dej to ode mě pryč Tille, to kvůli tvému zaujetí do této ideologie tady všichni jsme, to Hitler rozpoutal tuhle válku! Vezmi si to."
