Doteky emocí

Dotek zoufalství

Rozběhnu se do svého pokoje, praštím za sebou dveřmi a horečně hmatám po klíči. Ruce se mi třesou jako stařeně, když ho vrazím do zámku, a rychle jím otočím. Matka zabuší na tvrdé dřevo.

„Otevři!" vřískne.

Neodpovídám jí. Vrhnu se k posteli, zabořím tvář do polštáře. Vzlykám do něj všechnu svou bolest, všechen strach, všechno, co mě dlouhý rok tížilo na srdci. Objímám ho rukama a modlím se o zázrak.

Ještě minulý rok bylo všechno v pohodě. Chodila jsem na svůj starý gympl. Známky jsem měla dobré, ale co bylo nejdůležitější, měla jsem svou partu přátel, o které jsem nikdy nezapochybovala. Anna, Ludomír, Rostislav a Martina. Se mnou nás bylo pět. Byli jsme nerozluční, naše přátelství bylo nezničitelné, až dokud...

Otřesu se a obejmu polštář pevněji.

„Mohla jsem jim říct cokoliv," zašeptám do něj. Tehdy jsem měla přátele, co mi pomáhali s nezvladatelnými záchvaty vzteku mé matky a ambicemi mého otce. Vždycky byli u mě, když to bylo třeba, pomáhali mi s předměty, které mi nešly. Já, Luděk a Annie jsme byli přes jazyky, zatímco Marťa a Rosťa zvládali přírodní vědy. Dohromady jsme byli silná pětka; možná ne nejlepší studenti třídy, ale rozhodně nejvíc sehraní.

Roztřese se mi ret. Natáhnu se k nočnímu stolku a vezmu z něj malou fotku v tmavém rámečku. Usmívá se na mě pět známých tváří, z nichž jedna je má.

Prstem přejedu přes tvář prvního člověka vlevo. Má kudrnaté, světlé vlasy, nazelenalé oči a veselý úsměv, který trošku kazí předkus. Luděk, i s jeho věčným pesimismem, nám nějakým způsobem vždycky projasnil den. Ať to byla čokoláda, kterou rozdával ve třídě, nebo okvětní lístky růže, co rozhazoval, vždycky to bylo originální. Taky si pamatuju jeho ruce s okousanými nehty, vždycky zpocené od nervozity, lehce se třesoucí. Držíval mě těma rukama za krk, když jsme se z legrace hádali a předstírali, že se chceme zabít.

Drží za ruku malou, kulaťoučkou Annie. To ona byla ta, kdo spořádal nejvíc čokolády, ale nikomu to nevadilo. Brýle, co má na nose, jí dodávají na věku tam, kde úsměv ubírá, a hnědé oči jí září štěstím. Krátké vlasy po ramena má jako vždy rozcuchané, protože na focení dobíhala pozdě. Když přimhouřím oči, vidím skvrnu od rtěnky, obtisknutou na jejím líci. Vždycky s ní měla problém.

Vedle ní stojí, a kření se Rosťa. Tyčí se nad námi všemi, s jeho dvěma metry, ale proti metr padesát vysoké Annie je to skutečně obr. Jeho vlasy září zlatem a kudrlinami, stejně jako Luďkovy, ale jeho oči jsou světle hnědé, jako vlašské ořechy. Na sobě má kraťasy a bílé triko, co je mu hodně velké, ale i tak se mu daří vypadat hezky. Vždycky jsme mu říkali náš Cassanova. Svedl kteroukoliv, na kterou jsme ukázali, a byl Luďkovi nejlepším přítelem.

Svedl dokonce i Marťu, a to ji dovedlo k nám. Ona pro něj byla jiná, jenže i tak trvalo dlouho, než si zvykl na určitý nedostatek svobody. Hnědovláska se zářivě modrýma očima a velkými předními zuby se láskyplně, dokonce až zbožně, dívá na svého přítele. Její věčně našpulené rty jako by volaly po políbení. Dokázaly vypouštět nadávky, ale i lichotky, jak jsme všichni měli tu čest zjistit. Její nehty zdobil černý lak, který tak milovala.

A pak jsem tam já. Taky svým způsobem hezká, aspoň co můžu soudit. Hnědé oči, dlouhé vlasy. Obličej bez stopy lsti, jenže přesto jsem z nás vždycky byla nejvíc... no, svině. Jinak se to nedá říct. Riflová bunda, kterou jsem od nich ten den dostala, mě zdobí i dnes. Voní po domově; schovávala jsem ji ve skříni dost dlouho, na dnešek. Měla mi přinést štěstí a pocit, že jsou mí přátelé stále se mnou.