Síla Strachu / Jednodílovka

I.

Běžela lesem, po tvářích jí stékaly horké slzy, které si ani nestíhala stírat. Na sobě měla jen místy potrhané letní šaty, jež byly do tmavého chladného lesa naprosto nevhodné, ale na tom jí teď nezáleželo. Musela utéct a schovat se. Někam daleko od těch démonů, kteří ji neustále pronásledovali. Slyšela, jak za ní utíkají a smějí se smíchem podobným štěkotu divokých hyen. Tento zvuk slýchávala často, když jen tak ležela doma a přemýšlela o všem, co se jí v životě stalo a co bylo na třináctiletou dívenku prostě a jednoduše moc. Tenkrát ale stačilo dát si do uší sluchátka a zaposlouchat se do hlasu jednoho z interpretů. Ale teď, když byla sama v temném lese, jí nic nemohlo pomoci.

Rozhlížela se kolem ve snaze najít nějakou bezpečnou skrýš, kde by na ni nemohli, ale nic takového se kolem ní nenacházelo. Občas jí pohled sklouzl na bosá chodidla, která byla rozedřená a poškrábaná od lesní země plné jehliček, kamenů a podobných zákeřných věcí. Litovala, že si na louku nedaleko jejího domu nevzala aspoň balerínky, které by jí teď o hodně usnadnily běh. Aspoň by to tolik nebolelo.

Už ji máme. Doháníme tě, Bethy.

Syčely jí v hlavě jízlivé hlasy těch odporných stvůr a drobná brunetka se je snažila vytřást z hlavy divokým zatřepáním. Účinek to mělo ale jen ten, že se jí hlava zamotala a Bethy na chvíli zpomalila a ztratila orientaci. Jakmile si ale uvědomila, že s tímhle tempem ji věci za ní lehce doženou, opět přešla do sprintu, který by jí mohl závidět i kdejaký olympionik.

Ještě ne, dnes ještě ne.

Pomyslela si s nově nabytým sebevědomím a prudce zahnula do strany, kudy to vedlo z kopečku dolů. Říká se, že když vás honí medvěd, máte si najít kopec a běžet z něj dolů. Tohle ale nebyl žádný medvěd a upřímně, Bethy si na tuto radu ani nevzpomněla. Potřebovala prostě nějaké východisko a tohle jí připadalo jako dobrý nápad.

Ale ve chvíli, kdy se před ní objevilo rozsáhlé jezero, i ta nejmenší naděje opustila její mysl, jak nejrychleji to jen dokázala. Možná chtěla těm démonům taky utéct a možná nechtěla být na straně poraženého. Je jedno, která z těchto možností za její odchod mohla, jediné důležité bylo to, že je pryč.

Bethy se zarazila a párkrát nevěřícně zamrkala, aby se přesvědčila, že to není jen výplod její fantazie a ona nemůže běžet dál. Naneštěstí průzračná hladina velkého jezera, od které se odráželo slunce, byla nevyvratitelně skutečná, což za pár chvil došlo i Bethy.

Slzy, o kterých si ještě před chvílí myslela, že už nebudou potřeba, se jí opět vlily do očí a rozostřily jí tak pohled. Ani pár zamrkání nepomohlo tomu, aby zase normálně viděla. I přesto ale donutila své nohy k pohybu a už zase běžela. Tentokrát si vybrala štěrkovitý okraj jezera po její levé ruce, což sice nebyla zrovna chytrá volba vzhledem k povrchu, který se jí nelítostně zarýval do chodidel, ale byla to asi jediná volba, kterou mohla učinit, aby neskončila ve spárech jejích pronásledovatelů.

Opět zaslechla zvuky pocházející od nich, ale teď to nebyl smích. Nyní to byly pobouřené a rozzuřené výkřiky, kterými dávali jasně najevo, že se jim nelíbí její vytrvalost. Na to si ale podle ní měli už dávno zvyknout. Byli s ní dlouho. Tak dlouho, že už si ani sama nepamatovala, kdy ji navštívili poprvé. A za celou tu dobu stihli její mozek prozkoumat tak dobře, že přesně věděli, čeho se bojí nejvíce a do čeho se tedy mají vtělit. Nikdy je neviděla všechny, ale věděla, že minimálně jeden z nich bude obrovský chlupatý pavouk se spoustou odporných očiček, podobný akromantuli z Harryho Pottera. Už dávno měli chápat, že tahle malá holka se jen tak nevzdává.