Modrá není dobrá

kapitola 1

A JE TO TADY. Další obyčejné ráno Eveline Laeticie Alard LeFebvre. Klasické vstávání. Nudná škola. Ale tohle všechno, už se zanedlouho změní. Nedokážu vyjádřit svoje štěstí, když pomyslím na to, že se moje přinejmenším kuriózní a konzervativní rodina usnesla, že můžu na léto odjet do Anglie. Usnesla se sice už po třetí, ale pojedu do té nejlepší země pod sluncem. Studovat na univerzitu v Londýně letní kurzy literatury a umění. S kurzem mám totiž větší šanci dostat se z 19. století postihnuté Paříže a žít jako normální člověk. Tak počkat. NE úplně normální a ne úplně člověk. Tedy znovu ...

                                                                                                 ***

Moje jméno je Eveline Laeticia Alard LeFebvre. Jméno po matce i otci většinou mají všichni francouzi, ale jak už bývá zvykem v moderní době, každý by ho zkrátil na Eveline LeFebvre, jen opravdoví klasici si ho nechají celé. Stejné jako moje KLASICKÁ rodina. Už slovo klasická je pro mou rodinu více než ironie. Na území Paříže se nacházíme více než 500 let. Já konkrétně jen něco přes 129, ale o věku se u dam zpravidla nemluví. Ma famille, do které patří i má maličkost není normální, ale je tradiční. Tedy pokud máte rádi upíry, vlkodlaky, démony a lovce stínů a pokud je považujete za určitou kultovní tradici. Rod LeFebvre se po staletí zabývá likvidací démonů, v podstatě jsme takoví deratizátoři. Na půdě Francie se nás nachází většina, ale po světě je nás ještě více, ovšem oni všichni postrádají francouzskou vášeň a smysl pro umění. Jediné místo, kde se nevyskytuje žádný demonSoldier je Anglie. Proto tam chci odjet. Vypadnout z tohohle blázince a užívat si NORMÁLNÍ život. Aspoň na chvíli, v létě.

„Hej Line, už je sedm, pospěš si nebo jedeš autobusem."

No jistě, při všem svém zasněném pohledu do budoucnosti jsem naprosto zapomněla na svého příšerně vtipného staršího bratra. „Jasně Chrisi, než luskneš, jsem dole." Christian Laurent Alard LeFevbre, modrooký, blond, šarmantní bídák a mimo jiné část mojí rodiny a královské krve. Který nutně potřebuje být ve škole o 5 minut dřív, aby si déle vychutnal nenasytné pohledy všech dívek okolo stojících.

„Chrisi, Line, počkejte na mě, máma mě dneska nevezme." O můj bože, poslední strašidlo z našeho dlouhého seznamu. Alette Laurence. Miláček celé rodiny a jediná má jméno královského původu, jak se sluší pro malou princeznu. Vybíral ho Chris, nedivím se, že má náš mrňous trochu nosánek nahoru, s takovým jménem. Malá Alette je teprve 7 let stará, zatím ještě neví, co život demonSoldiers obnáší, ale divím se, že naši vůbec dopustili další dítě, když vědí, co ji čeká.

Laeticia Baue Alard LeFebvre a Laurent Delrick Dumont LeFevbre. Naši drazí rodiče. Táta má nejhezčí jméno na světě. Je vidět, že je to šlechtic. Děda s Babi měli vkus na jména, ale nám je bohužel už vybrat nestačili. Ta zatracená válka.

                                                                                              ***

Ve škole, jako obvykle. Nuda. Nic, co bych už dávno nevěděla nebo někde neslyšela, popřípadě nečetla. Překvapuje mě, že v dějepise dokážou přední historici udělat tolik chyb. Nebo, že by jen nechtěli přiznat pravdu? Této polemice se věnuji skoro každou hodinu historie. Připadám si jako v zaseklém filmu, pořád je všechno dokola. Lidem život utíká tak rychle, že se po padesátce vzpamatují a zjistí, že vlastně nic nezažili a začnou honem dělat všechno najednou, zatímco jim život proběhl mezi prsty a někdo jiný jim zachraňoval život, aby je.. No nic..