Piráti z Karibiku: Prokletí

Prolog

Na čtyřku se nezvoní. Dneska si musím dávat pozor. Zvoní se jenom na pár čísel, ale čtyřka to není.

Když se s tatínkem domluvíme na čísle, na které se zvoní, scházíme se zpátky v přístavišti za zvonění zvonu, který je tam nahoře ve věži nad hodinami, ale není na něj vidět.

Já ale přesto vím, jak ten zvon vypadá. Jednou mi tatínek koupil takový malinký zvon. V té věži je přesně takový, akorát obrovský a zvoní mnohem hlasitěji. To proto, že kdyby tam byl ten můj zvoneček, tak by zvonění určitě nebylo slyšet až do přístaviště.

Můj zvoneček od tatínka zvoní potichoučku, ale za to moc krásně. Je lehounký, celý bílý a kuličku, co v něm cinká, má černou. Kdyby můj zvoneček zvonil tak nahlas, jako zvon ve věži, Gale by ho určitě hodil přes palubu do oceánu. To já bych nechtěla. Ale naštěstí zvoní tiše a navíc si s ním můžu zvonit podle svého a nemusím čekat na číslo. Zvon nad hodinami musí čekat na číslo. Třeba to číslo před čtyřkou, nebo když je ručička úplně přesně dole nebo úplně přesně nahoře.

Dneska jsme se ale s tatínkem domluvili na čtyřce. Tu s trojúhelníkem. A na tu se nezvoní. Až se k ní bude ručička blížit, poběžím do přístaviště k naší lodi.

Vycházím z kvelbu a vzhlédnu k velkým hodinám. Teď už se ručička blíží k trojce. Takže mám ještě jedno číslo a kousek čas. Už musím jít pro jablka. Knížku s čísly už mám, i když se mi nakonec nepodařilo najít žádnou, ve které nejsou trojúhelníky.

Před kvelbem s knížkami je pět schodů. Jako vždycky skáču už z třetího schodu dolů. Brzo doskočím už ze čtvrtého, až ještě trošku povyrostu. Teď to ale ještě nebude. Když jsem to zkoušela posledně, špatně jsem dopadla na pravou nohu a potom jsem kvůli kotníku kulhala úplně stejně jako tatínek.

Já už jsem tu totiž poněkolikáté. Teda, samozřejmě, že už jsem tu byla mockrát, vždycky kotvíme v Tortuze.

Ale teď už tu můžu chodit sama, už jsem velká holčina. Nemusím se držet tatínka a chodit s muži nakupovat střelný prach a tak... Ovšem náhodou se v tom vyznám, aby bylo jasno.

Ale teď, teď mi tatínek vždycky v přístavišti dá pár penízků a podle těch velkých hodin se domluvíme, kdy se tam zase sejdeme.

Já si za ty penízky kupuju knížky na učení.

První jsem měla slabikář, abych se naučila číst, třeba i psát.

Měli spoustu slabikářů, ale já jsem věděla, který potřebuju. Takový, ve kterém je spoustu obrázků. Slabikář, který je celý popsaný, je mi totiž k ničemu. Potřebuju ho přece k tomu, abych se naučila, jak se co čte, ale z vět, co neumím přečíst, se nic nenaučím. To dává smysl.

Za zbytek těch penízků si kupuju pár jablíček. Tedy ne, že bych musela. Kupujeme jablek víc než dělových koulí. Ale já si ráda sama nějaké kupuju a tyhle jablíčka jsou potom jenom moje. Je pěkné mít u sebe svá vlastní jablíčka.

Zamířím ke stánku s jablky. Ve stánku s jablky je taková mladá hodná slečna a pamatuje si mě mnohem lépe, než ta stará paní, co prodává knížky.

Jmenuje se Ingrid.

Vždycky když mě v dálce vidí, malou holčičku oblečenou jako tatínek, už na mě mává a chystá mi pár jablíček.

Já jsem totiž jediná holčička, co nosí kalhoty, dlouhý kabátek a klobouk s pery. Tady v Tortuze je hodně zajímavých lidí, ale holčiny v kalhotách ne.

Vždycky se na mě mile usmívá a říká, že jsem krásná a chytrá dívenka. (A taky bodejť by se na mě neusmívala, když můj tatínek u ní vždycky kupuje horu jablek.)