Láska bez křídel

Caleb Milton

Adelaide
10. Září 2011

Současná americká typologie (MBT) říká, že společnost se dělí na čtyři skupiny lidí: na hráče, milovníky života s uměleckými sklony, racionály toužící po kontrole a bytí vždy nad určitou situací, strážce, kteří raději dávají, než by přijímali, a idealisty. Ti berou bytí na tomto světě jako drama a žijí tím, že se po celou svou existenci snaží porozumět sami sobě, poznat z co největší části svou povahu... Pokud bych měla mluvit za sebe, já patřím snad do každé z těchto skupin, protože mě jejich definice z velké části popisují.

Je ale moc pozdě na to, abych o celé téhle typologii více přemýšlela, navíc hudba, která mi vcelku hlasitě hraje do uší přehlušuje cokoli, co si hodlá v mé mysli vyklíčit.

Je to uklidňující mít po dlouhé době trochu času pro sebe, jen si tak sedět v posteli, s učebnicí psychologie v ruce, nezávazně se oddávat songům mého milovaného Toma Odella. Někdo možná touží trávit každý večer ve společnosti hlučných teenagerů, ale já tedy mezi takovéto lidi nepatřím. Už tak jich mám po každém dni na střední škole po krk, jejich nezáživných debat o sezónním výprodeji, nebo o tom, kdo se zase s kým muckal, a jak se na ní ten kluk mile usmívá. Zkrátka, hrůza.

Gymnázium má sice své výhody, protože tě přeci jenom inteligentní společnost přijme, ať už jsi jakákoli. Všude se nicméně najdou přihlouplé slepice nebo namachrovaní týpci, co svými svaly div neprorazí futra od dveří.

Pět dní v týdnu, téměř 40 hodin, trávím ve třídě přecpané lidskými těly. Musím říct, že je to někdy boj vydržet tam, jen si tak sedět na svém ctěném pozadí a poslouchat řeči učitelů, kdy se nás pokouší něco naučit. Až po škole dokážu být zase sama sebou.

Dobročinné činnosti, boj o lepší svět, marné pokusy přimět lidi používat papírové ubrousky. To jsou mé záliby, dá se říct koníčky. Takhle to sice nezní moc zajímavě, ale má to svůj smysl. Jen si představte, kdyby neexistoval nikdo jako já. Svět by se pomalu ale jistě zhroutil na svých už tak mizerných základech. Zatím jsem sama. Vím každopádně, že i kdyby se v každém malém městečku, jako je to, v němž přebývám, našel alespoň jeden produktivně smýšlející člověk, bylo by to dobré znamení.

Promnu si unaveně spánky a přepnu ohranou písničku na mobilu na mou oblíbenou Another love. Hned na to se vracím k typologiím osobnosti.
Hyppokratova typologie pojímá o teorii, že člověk se skládá ze čtyř tělních tekutin...

,,Dell!" zaslechnu i přes hudbu. ,,Dell!" Jo, výjimečné jméno, které fakt nesnáším. Tohle je sice jenom jeho zkratka, něco jako moje přezdívka, ale i tak mám vždy chuť při jeho zaslechnutí jít si ihned změnit jméno na úřad, nebo alespoň přesvědčit svou kreativní matku, ať si při mém zrození vymyslí něco lepšího.