Zamyšlení před spaním

I. Prokletý Upír

„Pojď blíže, neboj se...” usměji se na mladou dívku, jenž se přede mnou rozklepala v kolenou.
Seskočím k ní z větve stromu a na koleno před ní pokleknu.
Opatrně pozvednu její drobounkou ručku a svými rty ji obdaruji lehkým polibkem na tu sametovou kůži.

„Neboj se, jsem tu s tebou,” zvednu se a pozorně si ji prohlédnu. Dlouhé růžové lokny, jenž se neposedně vlní jak jen chtějí. Obrovská modrá kukadla hluboká jako samotný oceán a zářivá jako hvězdy. Tělo... Ach, ideál mých snů. Rty, ty narůžovělé polštářky do nichž se teď nervozitou kouše.
A ten uzoučký krk... Rovnou bych se zakousl do její krční tepny.

Mlsně se olíznu, ale zkrotím své touhy. Přeci jen, mám nějaké to vychování.
„Jak jste se tu ocitla slečno?” odhrnu ji neposedné prameny z obličeje.
„Ztratila jsem lesní cestu a zbloudila až sem...” zašeptá tiše.
Vzhlédnu k nebi a mé oči spočinou na krásném, avšak zrádném plném zjevení měsíce.
„Podívejte má paní, není to krásné?” zvednu ruku k nebi.

Slečna se náhle usměje a nadšeně kývne, když tu se mi najednou zhroutí do náruče.
„Tak mladá, krásná a naivní...” nakloním se k ní a jemně ji políbím. První a i poslední polibek této sličné pany.
Rty se otřu o její tenkou kůži na krku, než se drsně zakousnu svými ostrými špičáky, abych se dostal k té sladké a návykové červené tekutině.

Je tak chutná... Má vlastní krev ve mně vře. Odtáhnu se a ušklíbnu se nad tím pohledem. Obličej jí zbledl, ruce volně visí k zemi a na krku se třpytí pár posledních kapek krve, co v ní zbylo.

Tělo opřu o strom a do klína jí položím rudou růži. „Dobře jsi posloužila má lady,” ukloním se mrtvé a odkráčím pryč.

Dojdu až k nedalekému jezeru a kouknu na svůj odraz na vodě. Zářivé červené oči, tesáky a rty od krve... Strašné to prokletí...

Omyju si svůj obličej vodou z tohoto, tak upřímného, jezera. Znovu se kouknu na vodní hladinu. Mladý chlapec, světlé blond vlasy svázané stuhou, tmavě modré oči a smutkem zkřivený úšklebek.

„Proč ty? Proč já?” dotknu se tváře chlapce ve vodě a obraz se celý zvlní.
„Kdo z nás za to může?”