Zrcadlo a čas [POZASTAVENO]

Střepy nesváru (I.)

 Uběhl přibližně týden od doby, kdy Edward dostal v továrně volno. Nyní opět pracoval podle své běžné směny, takže ráno odcházel do práce a vracel se pozdě večer. Všechno se vrátilo do starých kolejí. Arabella obstarávala vaření, Madeleine pečovala o domácnost a Leon s Noelem se čas od času pokusili venku ukrást něco k jídlu, aby si trochu přilepšili. Nudu zaháněli hraním kostek, karet nebo potulováním se venku.

Bylo pozdní poledne, když se Noel rozhodl, že se půjde projít. Děvčata si vyměnila nejisté pohledy. Ani Leonovi se to nezamlouvalo.

„Dobrá tedy, půjdu s tebou," prohlásil.

„Jenže já se chci projít sám," nesouhlasil Noel.

„Dobrá, ale nechoď nikam daleko, ano?" usmála se na něho Madeleine.

„Cože? Ty mu to dovolíš?" vyhrkl Leon nevěřícně.

„Nejsem malé dítě, bráško. Navíc... co by se mi mohlo stát?"

„Já vím, ale... zrovna dneska mám z toho nějaký špatný pocit. Raději bych tě měl u sebe. Jsme přece dvojčata, řekl bych, že vycítím, když ti něco hrozí."

„No vidíš, tak to mě když tak přijdeš zachránit," zazubil se Noel a zmizel za dveřmi.

Leon se za ním dlouze díval. Mračil se. Nedokázal se zbavit toho zlého tušení. Madeleine mu věnovala úsměv a přisedla si k němu na podlahu.

„Bude v pořádku. Uvidíš. Nemůžeš ho pořád tak hlídat. Už je to týden, co měl ten poslední záchvat. Myslím, že je načase zase trochu povolit otěže, nemáš ten dojem?"

„Asi máš pravdu," povzdechl si Leon odevzdaně. „Možná se o něj vážně moc starám. Vždycky, když si protrpí další záchvat, jsem pak dost dlouho příšerně nervózní."

„To chápu, ale Noel potřebuje taky trochu volnosti. Je to dítě ulice jako my všichni. Není zvyklý nechat se svazovat pravidly."

„Ovšem... máš pravdu."

Noel mezitím sešel po schodech dolů a namířil si to k hlavním dveřím. Najednou se zarazil. Ve dveřích stála nějaká žena. Marně se pokoušela vytáhnout přes práh svůj veliký tmavý kufr. Očividně na ni byl příliš těžký.

„Promiňte," oslovil ji Noel. „Nechcete pomoct?"

Jakmile se žena ohlédla po Noelovi, zjistil, že to není vůbec žádná žena. Byla to mladá dívka jen o něco starší než Bell a o trošku mladší než Madel. Překrásné černé kadeře měla vyčesané nahoru do velmi složitého drdolu. Nejspíš byly opravdu dlouhé a něco s nimi na hlavě vykouzlit představovalo docela potíž. Noel si všiml, jak jí pěkně kontrastují se světlou tváří. Husté dlouhé řasy zase krásně zvýrazňovaly smaragdově zelené oči, mnohem hezčí než měla Arabella. Plné rty zůstávaly lehce pootevřené, čímž podtrhovaly nevinný vzhled porcelánové panenky. Zašedlé béžové šaty zakrývaly její tělo od krku až k zemi. Přesto nedokázaly utajit její útlý pas a velká plná ňadra. Noel na ní mohl oči nechat.

„To byste byl moc laskav," vytrhl jej ze zasnění její něžný zvonivý hlas.

Okamžitě pospíchal k ní a přenesl jí kufr přes práh. „Tomu říkám doopravdy těžké zavazadlo. Do kterého patra ho nesete? Pomohu vám," nabídl se.

„To je od vás tak šlechetné. Obávám se ovšem, že můj nový byt se nachází až ve čtvrtém poschodí," zanaříkala dívka.

„Nevadí. Rozhodně bude snazší, když vám ho tam donesu já, než abyste se s tím musela táhnout sama."

„Děkuji vám na sto tisíckrát. Jmenuji se Luisa, Luisa Maynardová," představilo se děvče.

„Já jsem Noel," stiskl hoch s úsměvem podávanou ruku.

„Odpusťte, Noel a jak dál?" zajímala se.

„Noel V.... V... Vlastně nemám příjmení," odvětil a sklesle sklopil hlavu.

Luisa se ulekla. „To mě mrzí. Promiňte, že jsem byla tak zvědavá. Tohle přece doopravdy není moje věc."

„Nic se nestalo," pousmál se Noel, zvedl kufr a pomalu se s ním vydal nahoru po křehkém schodišti. Luisa zlehka našlapovala za ním.

Po určité době se takto dobelhali až do třetího poschodí. Noel již sotva popadal dech. Nebyl stejně silný jako jiní hoši a tenhle kufr se neskutečně pronesl. Hluk na chodbě vylákal z bytu Leona, který se šel podívat, co se tam děje. Jakmile uviděl zmoženého Noela, pospíchal k němu.

„Noeli! Co to proboha vyvádíš?"

„To nic, bráško. Pouze pomáhám tady slečně Maynardové se zavazadlem."

Leon s nenávistí v očích pohlédl na Luisu. Podezřívavě si jí změřil pohledem od hlavy až k patě. „Odpusťte, slečno, ale můj bratr má slabé srdce a výslovně si nepřeji, abyste jej takto zneužívala. A co se týče tebe, Noeli, upaluj domů."

„Ale Leone, já přece nemám..."

„Řekl jsem: mazej!" zpřísnil Leon hlas a nastrkal bratra do dveří od jejich bytu. Silně za ním zabouchl dveře. „Ukažte, já vám ten podělanej kufr odnesu," dodal, popadl dívčino zavazadlo a vydal se s ním nahoru po schodech. Luisa mu sotva stačila.

Nahoře praštil s kufrem o zem. Oči upřené na mladou slečnu mu růžově žhnuly.

„Omlouvám se za způsobené potíže," zastyděla se Luisa. „Nevěděla jsem, že..."

„Na tom nezáleží. Hlavně už se k mému bratrovi nepřibližujte, rozuměla jste?" zavrčel Leon a s hlasitým dupáním se vrátil o patro níž. Luisa se za ním jen nechápavě dívala.