Slibuju

úroveň A - kapitola 1.

Jsem člověk...
Jsem člověk který není psychicky ani fyzicky narušený
Jsem člověk který není psychicky ani fyzicky narušený a ani nemívá pocit úzkosti...... a přesto...

"Já jí zabiju !" Koukám na dlouhou červenou trať předemnou a musím se držet abych nevydrápala tělocvikářce oči. Katty si začne protahovat ruce za zádama "klid Rachel... bejt tebou bych se radovala protože jsme právě pravděpodobně objevili důvod který by mohl tu uču dostat za mříže" protočim očima nad mojí věčně optimistický kamarádce "za tohle by jí daly minimálně deset let v pruhovanym smradlavim úboru v hnusný cele..." mumlám si spíš sama pro sebe a začnu se rozhlížet v úmyslu najít cestu pryč z týhle situace... bohužel plot kolem hřiště je moc vysoký než aby sme na něj vylezli -a taky nestabilní takže by si každý všiml že se boří- a před vraty -kterými by jsme normálně mohli zdrhnout- teď stojí ta protivná učitelka a přísně na nás kouká.

Mám chuť na ní vyplaznout jazyk ale vim že za to bych si zasloužila minimálně další tři kolečka a to už bych asi umřela nedostatkem kyslíku. Radši se otočím zpátky na Katty "doma se kouknu na internet jestli je vůbec legální dávat žákyním na tělocviku za pár sprostejch slov sedm koleček kolem hřiště !" Řeknu rozhořčeně

Katt se na mě zmateně podívá zatimco si protahuje lýtko "neříkala jsi nahodou že až dokončíš tuhle střední půjdeš na práva ? Neměla bys tohle náhodou vědět z hlavy ?" Jo říkala a jo měla. Jenže mě ty práva vůbec nebaví.. kdyby mě v dětským domově kde bydlim hlavní vychovatalka Em několikrát nezmlátila se slovy že půjdu na práva a já pak zjistila že je lepší poslechnout asi bych se teď rozhodovala mezi Akademií scenarictiky a dramaturgie a nebo Vysokoškolský vzdělávací program zaměřený na filmovou a seriálovou scénaristikou. No s timhle asi máma nepočítala když mě hned po narození šoupla do nejhoršího děcáku co snad existuje. I když není to jen tak docela její chyba. Už dávno sem mohla vypadnou protože mi bylo před rokem patnáct ale zrovna se mi dvakrát nechtělo zůstat na ulici bez peněz. To radši snesu mlácení a vydírání (o kterým jen tak mimochodem Katt neví)

Pokrčim rameny "asi jo ale čemu uvěříš mojí hlavě nebo internetu ?" Kouknu se k vratům právě včas abych viděla jak k nám kráčí uča "už by sme měli vyrazit jde sem učitelka lomeno budoucí majitelka smradlavího obleku lomeno noční můra všech kdo jí potkal lomeno za chvilku mi dojdou hlášky" dořeknu a moje přítelkyně se rozchichotá "bože Rachel co ty nevymyslíš" ušklíbnu se

"Cornellsová !! Co to má znamenat ? řekla jsem sedm koleček a NE šklebení se !" Nadskočim jak se leknu jejího hřmnícího hlasu u mého ucha.. "ehm.. pardón asi jsem se trochu zapomněla... to pak dělám nepřijatelný věci" učitelka která připomíná spíš učitele si mě změří přísným pohledem a pak se s kývnutím otočí a odchází "lezba" zašeptám za ní "deset kol !!" Zahřmí uča která to očividně slyšela a zmizí nám z dohledu

"Fuj a taky hrozně prská... budu si muset večer umejt uši" zamumlám když s Katty vybíháme a ona se rozesměje na novo

WMWMW

"Fuj nenavidim zpocený oblečení" konstatuje Katt za mnou když se v šatně po tělocviku převlíkáme "tak to jsme dvě" řeknu a s nepředstíranou nechutí si ze sebe stáhnu červený triko "víš dneska jsem hondě přemýšlela a došla mi taková věc" začne Katty potichu a pomalu jako by čekala že každou chvíli vybuchnu. Což asi taky jo protože když se takhle  ztiší nesvědčí to nic dobrýho "ano ? Povídej" nadechne se a koukne kolem sebe na ostatní holky jestli nás náhodou nějaká neodposlouchává "všimla jsem si že se pořád řítíš víc a víc do... propasti" zašeptá jako by předpokládala že to vše vysvětluje "jak jako ?" Zeptám se a navlíknu si černý tílko

Katt mi chytne okraj tílka a odhalí mi břicho kde mám nejvíc modřin. Vychovatelce Em je očividně jedno jestli je někdo uvidí.. "tak například tyhle rány.. co se ti stalo ? A pravdu žádný schody a další lži jako minule" s zamračením si stáhnu tílko zpátky tak jak má být "to nejsou lži" zalžu a Katty si hluboce povzdychne. I jí už tyhle rozhovory nudí.. třeba brzo přestane.

Vslíknu si legíny a Katt se hned zadívá na moje stehno "nový tetování ?" Zeptá se a prohlíží si Orla vytetovanýho a pořád trchu zrudlího jak je tetování nový "jo. Udělala mi ho Karen" Karen je moje spolubydlící v děcáku. Je jí sice teprve čtrnáct ale naučila se od sestry tetovat už v osmi letech. Je to milá holka který umřela máma a táta se jí a její setry zřek. Každá skončila v jinym děcáku - Karen se mnou na krku. Smutný co ?

"A právě o tomhle mluvim... která šestnáctiléta holka má sakra už čtvrtý tetování ? Jo a to se nezmiňuji o tom že jsou to všechno orlové... a ještě ke všemu máš rudý vlasy ! Rudý ! Tohle... víš není to normální Rachel" rychle si natáhnu kraťasy a začnu si česat rudý vlasy "mě je jedno jestli to je normální nebo ne" odseknu ale něco uvnitř mi napovídá že nic co dělám není normální. Všechny věci si dám do baťohu a děkuju v duchu tomu že je tohle poslední hodina "tobě možná jo ale víš jak na mě lidi koukaj když jsem s tebou ?" Hned jak to Katty vysloví zbledne když jí dojde co řekla "takhle jsem to nemyslela já-" koktá ale já jí přerušim "to je v pohodě... dalo se očekávat že se za mě bude moje nejlepší kamarádka stydět" odseknu a naštvaně odcházím z šatny. Bledou Katt nechávám daleko za sebou.

WMWMW