Čas je vymezen (II.)

21 5 0
                                    

 Zaprášené ulice města zapáchaly směsí shnilé slámy, koňských výkalů, moči a levných parfému, které představovaly jediný luxus, jenž si zdejší ženy mohly dovolit. Jak už tomu tak v tomto koutě Evropy bývá, právě hustě pršelo. Dnes tudy také projíždělo mnohem více kočárů, jelikož v paláci se pořádal ples.

„Dávej pozor!" hulákal kočí jednoho z kočárů na chlapce, který právě přebíhal cestu a málem tak skončil pod koly povozu.

„Moc se omlouvám," špitl hoch a utíkal pryč, aby kočár mohl pokračovat ve své cestě.

Uháněl dál po ulici, poté zahnul do jedné z odlehlých cest. Kličkoval úzkými uličkami, kam se občas i sotva vešel. Ne, že by byl příliš tlustý, naopak měl spíše drobnou postavu. Problém vězel v tom, že nesl v náručí velikou tašku, která mu při průchodu těmito uličkami dost překážela. Přesto ji svíral pevně, jakoby to byl jeho nejcennější poklad.

Konečně dorazil na místo. Stará cihlová budova vypadala na první pohled moc hezky. Pokud se však člověk zadíval pořádně, zjistil, že není zas tak moc o co stát. Většina oken ve spodním patře byla vysklená, dříve jistě půvabné ze dřeva vyřezávané dveře ztrouchnivělé. Rezavě zbarvenému stavení často ve zdi scházela cihla či několik cihel.

Hoch vyhrabal v kapse klíče. Dal si při tom veliký pozor, aby neupustil svoji drahocennou tašku. Zasunul klíč do zámku. Otáčet se s ním dalo jen ztuha. Přece jen se ozvalo vytoužené cvak. Chlapec něžně vzal za kliku, která již byla velmi stará a nesmělo se na ni ztěžka, pokud jste nechtěli, aby vám zůstala v ruce. Dveře se s hlasitým skřípěním otevřely. Pod nohama mu proběhla myška očividně šťastná, že se jí podařilo uloupit kousek sýra z nefunkční pasti, kterých byl dům plný. Kluk se trošku polekal, ale hned se uklidnil. Otřásl se. Z nitra domu k němu doléhal chlad. Skoro začal uvažovat nad tím, zda nemá zůstat venku, stejně je tam tepleji. Ve výsledku se smířil s tím, že uvnitř alespoň neprší.

„Kdo je tam?" ozval se chraplavý dámský hlas odněkud z bytu.

„To jsem já, paní Connorová," odvětil hoch s úsměvem.

„Kdo já?" vyzvídala dál dáma, aniž by se ukázala.

„Noel."

„Kdo že?

„Noel, paní Connorová!" zavolal chlapec hlasitěji.

„Jistě. Jistě. Vítej doma, chlapče."

„Děkuji, paní Connorová."

Po tomto rozhovoru se Noel vydal pomalu vzhůru po starém nevzhledném schodišti. Přestože zas tolik nevážil, prkna se pod ním varovně prohýbala. Ulevilo se mu, když v pořádku dorazil do třetího poschodí.

Tato zanedbaná budova byla ve skutečnosti ubytovna, kde hledali útočiště ti, kteří si nemohli dovolit platit běžnou výšku nájemného, ale stále měli víc peněz, než aby skončili na ulici. Ta postarší dáma, paní Connorová, byla majitelkou tohoto komplexu. Nedalo se o ní říci, že by byla zlá nebo nepříjemná, spíš taková záhadná. Po podepsání smlouvy ji už žádný z nájemníků nikdy neviděl, pouze slyšeli její starý nemocný hlas pokaždé, když někdo přicházel nebo odcházel hlavními dveřmi. Nikdy se ale nikomu nepodařilo přijít na to, odkud vychází nebo kde paní Connorová vlastně bydlí. Nájemné jí dle dohody každý měsíc nechávali v poštovní schránce. Těžko určit, kdy si ji chodila vybírat.

Noel se zastavil před dveřmi s číslem 21. Opatrně zaklepal. Hluboce si oddechl a vyčkával, až jej někdo pozve dál.

„Noeli, ty pablbe, co klepeš?!" ozval se místo vlídného přivítání za dveřmi nevrlý dívčí hlas.

Zrcadlo a čas [POZASTAVENO]Kde žijí příběhy. Začni objevovat