Unfinished

Prolog

Ten den byl krásný. Nečekala jsem, že se tak moc změní. 

Vždycky jsem milovala knihy - byla jsem v jiných světech, jiná, otevřená, sebevědomá. Má ulita praskala pod náporem dalších údělů, a já jsem se stávala zcela jinou osobou. 

Ten den svítilo slunce a já jsem se dívala z okna svého pokoje. Byla jsem tam jenom já a můj stolní počítač, na kterém blikala kamera. 

Sociální sítě - kouzelný ráj, ve kterém jsem si o sobě mohla nevymýšlet, cokoliv jsem chtěla, a nemusela jsem se bát, že to někdy osoba z druhého konce státu zjistí. Navíc jsem věděla, jaký je život těch internetových přátelství - jepičí. Než se člověk naděje, už ani neví, kdo je ten, nebo onen, a nemělo to pokračování. 

Ach, jak šeredně jsem se spletla. 

Otevřela jsem cameras.org a čekala jsem, než mě připojí na server. Mezitím jsem si zkontrolovala vlasy a představila si hlavní hrdinku z poslední knihy - odhodlaná, drzá, taková, jaká jsem nebyla. Kamera se načetla. 

Trvalo dlouho, než jsem se dostala přes změť odhalených přirození a nahraných videí. Proklikávala jsem se dál a dál, až jsem se konečně dostala k normálním lidem. S pár z této skupiny jsem si vyměnila nějaké kontakty, dnes už ani nevím, o koho šlo. Pomalu, ale přesto velice jistě, jsem se blížila tomu pomyslnému sjezdu na horské dráze, tomu, který změní váš dosavadní pohled na svět a nic už neuvidíte stejně, jako předtím, ten, co vám bude při každé vzpomínce vyzvedávat hladinu adrenalinu v krvi, den co den, už navždy. 

Trvalo to tak hodinu - hodina v mém normálním životě. A potom to přišlo. Objevil se, jako blesk z čistého nese, usmál se a já jsem zapomněla, kdo jsem a... 

Ne. Rozhodně to tak nebylo. Byl jiný. Jiný než lidi, které jsem vyhledávala. Neusmíval se a já jsem kvůli němu nepřestávala dýchat. Dýchala jsem zcela normálně a stále jsem se dívala do kamery, přímo do jeho očí. Neznala jsem ho. 

Sociální sítě, číslo. A zmizel. Nevěděla jsem, zda se mi ještě někdy ozve. Vzdala jsem to. Počítač potemněl, a já jsem si sedla do postele, popadla knihu a začetla se do jejího děje. Až po několika minutách mi došlo, že se ozval zvuk mého telefonu, upozorňujíc mě, že někdo jeví zájem o můj život. 

/Snad jsem tě moc nevyděsil, princezno. Rád bych se toho o tobě dozvěděl více. 

Na telefon jsem se usmála, ale okřikla jsem se. Neznáš ho. Vzdej to. Ale mezitím se moje ruce chopily telefonu a prsty obratně přeťukávaly z místa na místo na displayi, až vytvořily zprávu. 

/Tak si zjisti moji adresu a přijeď, usnadňovat ti to nebudu. Xx

Nečekala jsem, že se ozve. Trvalo to týden.