Ničeho si nevšímal a běžel dál. Najednou zaječel. Všichni jsme sebou trhli a zrychlili jsme. Najednou se vynořil zpoza rohu a narazil do mě. Srazil mě k zemi. Podíval se na mě. Nikdy jsem neviděla takový strach, než který měl v očích. "Viděl jsem ho. Viděl!" šeptal. "Koho jsi viděl? Co?" zeptala jsem se mezitm vo jsm se zvedala. Chytil mě za nohu a díval se směrem ke konci chodby. "Kam koukáš? Co se děje Silennte?! Koho si viď.." začala jsem, ale pak jsem si všimla jak seděl. Byl ochromený strachem a pořád dokola šeptal: "Viděl jsem ho.. Viděl. Byl to on.. Viděl jsem ho.." Bylo mi ho líto. Sehla jsem se k němu a pomohla mu na nohy. "Pojďte mi sakra pomoct a nestůjte tam jen tak!" zařvala jsem. Přiběhli ke mě a pomohli mi se Silenntem. Odnesli jsme ho k recepci, dali mu napít a najíst a začali jsme se ho vyptávat. "Co tě to pro boha napadlo?!" zeptala se Joanna. "J-já nevím.. prostě jsem musel.. ani jsem nevěděl kam jdu, ale jako by mě něco táhlo.." řekl s provinilým výrazem. "Omlouvám se." Podíval se namě jako na někoho blízkého. Zvedla jsem se a šla si sednou jinam. Sedla jsem si vedle Minie. "co ty? Ještě máš nějaký další vidiny?" zeptala jsem se a uchechtla se. "Jo." řekla a podívala se na mě. Nikdy jsem ještě nespadla tak hluboko do něčích očí. Zdály se být nekonečné, jako vesmír. Možná to bylo tím, že byly tak tmavé, ale podle mě má Minie dar. Nějaký dar vidění, ale nevím čeho. A abych prvdu řekla nahánělo mi to hrůzu. "Kolik asi tak může být hodin?" prolomila ticho Amy. "To nevím, ale jsem hrozně utahanej. Půjdu spát!" řekl Neil. "Navrhuju aby si někdo vzal hlídku pro případ, že by si chtěl Silennt zase někam vyjít!" řekla Melody. Joanna se nabídla: "Já to vezmu bez obav." řekla a usmála se.Lehla jsem si a hned jsem usnula.
---
Vzbudil mě křik. Rychle jsem se zvedla a rozhlédla se kolem. Byla tu pouze Minie. "Kde jsou všichni?!" zeptala jsem se. Objímala si kolena, hlavu zabořenou a vzlykala. "Já to říkala! Říkala jsem jim že to přijde. Smrt si nás jednoho po druhém vezme. Vzal si ho! Vzal si ho Lilly! Nevím co mám dělat.. Teď jsem na řadě já.." řekla a odmlčela se. "Nejsi. Uvidíš že to zvládnem. Ochráním tě." snažila jsem se jí ukonejšit a sedla jsem si k ní. "Neochráníš. Nejde to. Vezme si nás naknec všechny. Už jsem tu moc dlouho. Víš Lilly.. Už tu moc dlouho nebudu. Měla by si vědět že nejsem jako ostatní." "Jo to jsm si všimla" skočila jsem jí do řeči. "Ne, takhle to nemyslím! Vidím mu do hlavy." "Komu?" "Jemu! Tomu co zabíjí, tomu co nás všechny mučí. Tomu co nám přináší jídlo a pití abychom zůstali zralý a on mohl hodovat." začala vyšilovat. "Klid. Uklidni se." snažila jsem se jí uklidnit. "Jakto že mu vidíš do hlavy?" Zeptala jsem se. Viděla jsem že mi něco tají. Něco zásadního. zvedla se, ale přitom se mi furt dívala do očí. "Není odsud. Nazývají ho různými jmény. Jednou se zamiloval do ženy a ta mu porodila dítě. Jenomže ji pak viděl s jiným mužem. Jeho vztek ho ovládl. Vyvraždil celou její i jeho rodinu.." odmlčela se a já uviděla záblesk něčeho, ale nevšímala jsem si toho. "Zabil všechny až na to dítě.. Lilly? Nebudeš se na mě zlobit když se ti přiznám? Kdybych to řekla ostatním zabili by mě a tak už mi zbýváš jenom ty.. Snad mi budeš věřit že to je pro vaše dobro.. Pro to aby ste se odsud dostali." Otočila se a šla pomalu do chodby. Šla jsem za ní a všimla jsem si že má v ruce něco kovového. Napadlo mě že je t medailonek, ale na ten to bylo moc velké. Bohužel to skro celé zakrývala dlaní. Ostatní nikde nebyli. Myslela jsem že se vrátí, protože Silenntovi už nepomohou. Ale nikde nokdo nebyl. Začínala jsem mít strach. Minie zrychlila. Běžela jsem za ní a doufala jsem že mi to nějak vysvětlí. Zastavila se u dveří.. U jediných označených dveří co tu jsou. u dveří číslo 127. Otočila se na mě. Přiblížila se a objala mě. Když se odtáhla usmála se, ale takovým spíše soucitným pohledem. "Zabil všechny až na to dítě. Zabil všechny až na mě. Jsem jeho dcera. Proto mu vidím do hlavy, proto vím kdo přijde další na řadu. Hlídej Neila. Je další a řadě." řekla, otočila se a vzala za kliku. "Co to děláš?!" zařvala jsem na ní. " Už dál nemůžu." řekla a vešla. Šla jsem za ní. Lehla si na postel a já si všimla že to co jsem považovala za medailon byl kapesní nůž. Podívala se na mě, na nůž, na mě a zpět na nůž. "Nedělej to..." vydechla jsem. "Já musím." řekla a usmála se. zvedla nůž a zabodla si ho do hrudi. Viděla jsem jak krev prosakuje jejím oblečením. Nebyla jsem schopná pohybu. Překonala jsem se a šla k ní. Otevřela oči, a naznačila mi abych si k ní sedla. Se slzami v očích jsem udělala to co chtěla, protože jsem věděla, že už není šance na záchranu. Trefila srdce a už jí zbývalo pár posledních chvil. Viděla jsem že se pokusí něco říct. Nahnula jsem se nad ní a nastražila uši abych jí slyšela. Nadechla se aby mohla promluvit.
Omlovám se že jsem teď dlouho nepsala, ale nemám vůbec čas.. :/ do toho se mi vrátila mamka z nemocnice a tak toho mám dost. :( omlouvám se za chyby...
Když tak koment a *vote* potěší :)*
