RATHMORE [POZASTAVENO]

Kontrakt pátý - Tichý nářek marionet

 Sawai ležel ve svém pokoji, s rukama pod hlavou. Hleděl ke stropu a dlouze nad něčím přemýšlel. Moc dobře si uvědomoval, že už se blíží ráno a on bude muset vstávat. Přesto, že se pan Nagamine zná s panem ředitelem, další den ve škole už mu zkrátka neomluví a matka by z toho také nebyla dvakrát nadšená. Ani z té představy školy se mu však nedařilo usnout. První oranžové sluneční paprsky tančily po podleze jeho pokoje. Ptáci venku se probouzeli a zpívali své první ranní písně, které kdysi kolíbaly Sawaie ke spánku tak tvrdému, že pokaždé, když se vzbudil takhle časně a nechal se znovu uspat ptačím zpěvem, následně zaspal a ať se snažil sebevíc, první hodinu už prostě nestíhal. Nyní ale tyto melodie neměly na chlapce absolutně žádný účinek. Jeho samotného to trošku děsilo. Jakoby se za tu dobu, co strávil tady v agentuře, stal někým úplně jiným. Někým, koho už ptačí zpěvy neuspávají, někým, kdo se budí časně z rána, aby ležel v posteli, díval se ke stropu a přemýšlel. Někým, kdo dokázal krvelačně zabít dívku, aniž by si to vůbec uvědomoval. Takový teď byl? Možná. Ale co když je to špatně? Takové myšlenky se mu honily hlavou. Přesně tyto myšlenky mu nedaly spát, přestože ptáčky za okny usilovně pěly, aby dopřály jeho tělu ještě chvilku sladkého odpočinku.

Nakonec se rozhodl vstát. Ani se nepřevlékl z pyžama, pouze si nasadil brýle a vydal se do kantýny. Jídelna byla rozlehlá zhruba jako polovina společenské místnosti. Druhou polovinu patra nejspíš tvořila kuchyně, o které mu Tsuru vyprávěla. Kantýna zůstávala stále zcela prázdná, což jen Sawaie utvrdilo v tom, že je na vstávání ještě brzy. Stěny zde byly převážně bílé, rušil je pouze jeden zhruba dvacet centimetrů široký oranžový pruh. Sawai kdysi někde četl, že oranžová barva podněcuje chuť k jídlu. Možná právě z toho důvodu se touto barvou pyšnil i nábytek, desky stolů a plastové židle.

Došel až k výdejnímu okénku, které bylo zakryté ruletou jak jinak než oranžové barvy. Vedle okénka se nacházely bělostné dveře. Vzal za kliku a dveře se otevřely. Vstoupil tedy dovnitř. Ocitl se v kuchyni, která, jak předpovídal, měla téměř stejné rozměry jako samotná jídelna. Tady už byly zdi čistě bílé, jen u sporáků je obkládaly hnědé dlaždičky, nejspíš aby stěna nenavlhla od páry vznikající během vaření. Vybavení kuchyně chlapce uchvátilo. Zdálo se, že tady lze ukuchtit vážně cokoliv. Na co si jen z kuchyňských spotřebičů vzpomněl, to tu našel. Teprve nyní ho napadlo, že agentura asi vážně nouzí o peníze netrpí. Zajímalo by ho, odkud agentura ty finance čerpá. Pak ho ale z myšlenek něco vytrhlo. Všiml si, že v místnosti není sám.

Na kuchyňské lince seděl Atsuta, pohupoval nohama ve vzduchu, ujídal jahody z misky, která ležela vedle něho, a upřeně Sawaie pozoroval.

„Atsu, tys mě ale vyděsil," zasmál se zrzek. „A jak se vlastně cítíš?"

„Je mi fajn," zamumlal Atsuta a strčil si do úst další jahodu.

„Díky bohu. Nedokážeš si ani představit, jaký jsem o tebe měl strach. Myslel jsem, že snad zešílím. Doopravdy jsem se domníval, že jsi mrtvý."

„Hm," mručel Atsuta nezaujatě.

Sawai se na chlapce zadíval. Nerozuměl tomu, Atsuta se choval pořád tak odtažitě, až skoro nepříjemně. Tohle jeho chování mu lezlo na mozek, pořád nad tím musel přemýšlet, pokoušel se přijít na jediný důvod, ale stále ho nic nenapadalo.

„A jak to, že vlastně nespíš?" zeptal se nakonec. Přejel černovláska pohledem. Hoch měl na sobě své typické oblečení, jako kdyby snad vůbec nespal.

„Dostal jsem hlad," odsekl Atsuta a zvedl si k ústům další kus šťavnatého ovoce. „A stejně už pomalu svítá, brzy budeme muset vyrazit do školy," mumlal s jahodou v puse.