Nepřišel včas

Pobíhal kolem konzole, hýbal páčkami a mačkal tlačítky. Brzdy nechával zapnuté soustavně, s těmi si starosti dělat nemusel. Ani nevěděl proč tomu tak je. Ten zvuk se mu líbil a třeba to časem zjistí. Jen na obrazovku nekoukal. Těšil se na koncert Ian Dury and The Blockheads. Do Londýna roku 1976 se vracel často a rád. S úsměvem tancoval kolem konzole při představě sebe samého pogujícího v rozevlátém kabátě přiskočil ke dveřím. S oblibou přistával v temných zákoutích backstagí a pak šel na koncert jakoby nic. Vzal za kliku a ocitl se v pracovně Tomáše Garrigua Masaryka.

Seděl za stolem a něco četl. Když uviděl návštěvu, vstal, přišel k němu a potřásl si s ním rukou.„ Ahoj, promiň, že jdu nevhodně oblečen," omlouval se Doktor. Pohlédl na své odrbané tenisky vyzdobené spínacími špendlíky, nezvykle úzké kalhoty, košili pocákanou barvami a nedbale uvázanou kravatu.

„Ale to nic." Usmál se diplomat.

„TARDIS si zase dělala, co chtěla..." Snažil se návštěvník zkrotit svůj účes ještě rozcuchanější než obvykle zatímco se omlouval.

„Ne. Říkal jsem si: kéž bych tě tu tak mohl mít. Jdeš jako na zavolanou. Mohu nabídnout místo v křesle a sklenici vína?" Doktor se posadil a rozhlížel se. Zaparkoval u rozsáhlé knihovny. Kalendář na její poličce hlásal datum třicátého června 1937. Opodál bylo křeslo. Než se nadál, už seděl. Naproti němu za psacím stolem Masaryk. Povídali si hodiny a hodiny. Šero postupně houstlo v tmu a večer se přeléval v noc.

Víš, naléval už několikátého panáka, velmi si vážím toho, jak jsi pomohl prosadit Československo. Přeci jen u Američanů a Britů máš dobré renomé a vše pod tvou rukou má dobrý konec. Vím, že tu navždy nebudu a snažně tě prosím, jestli by ses občas nepřijel podívat na mého nejstaršího syna, Jana. Dělá problémy nám i sobě. Ty to s lidmi umíš a on potřebuje oporu. Navíc současná situace je jako velmi dusné ticho před bouří."

„Ticho padne. Ehm... Pomůžu starému příteli." Dodal po chvíli přeci jen ovíněn.

Ráno zavzpomínal na předešlý večer, jak Prezidenta provedl po TARDIS. „Taky bych chtěl umět tak rychle a nenápadně prásknout do bot." Vzpomněl si na jeho výrok. Přesně to udělal, aby zůstal bez povšimnutí. Ať už se stane cokoli, musí vzít Donnu.

„Ahoj! Ehm českou historii teď zase poznáš trochu víc zblízka, uvidíš. Je to ehm... komplikované. Nebudu tě poučovat o vztahu dějin k vortexu."

...

Vyjeli raději hned, ale čas poháněný špatnými událostmi je mnohem rychlejší, než za normálních okolností. Proto, když přijeli, bylo už pozdě. V novinách se psalo 10. června 1948 a na Pražském hradě a Černínském paláci visela černá vlajka. Ovzduší bylo nasáklé tichem, smutkem a zlověstným klidem. „Nezbývá nám, než se zavděčit." povzdechl si Doktor.

„Ti lidi z StB jsou tak neschopní." Podotkla Donna.

„Ani to tu nemají zajištěné." Neznámý návštěvník se hladce dostal do stroze, avšak honosně vyhlížejícího bytu v Černínském paláci. Interiéru vévodil mosazný stůl. Pokoj byl vytapetován a nacházely se tu tři křesla. Na stole spousta podobizen rodiny, knihy, papíry a jablka. 

V mezírce mezi tapetou a stěnou úplně dole u podlahy našel štěnici. V ložnici měl na nočním stolku antidepresiva, skleničku vody a rozečtenou knihu. Takový hřích ho od ní vytrhnout, pomyslel si. Peřiny byly rozestlané a opuštěné ve spěchu. Zamířil do koupelny. Do umyvadla pravidelně a vytrvale kapala voda. Okno bylo rozevřeno dokořán. Pod ním lavice a koš na prádlo. Jako by ho někdo naváděl na promyšlenou dráhu a chtěl se pojistit, že opravdu skočí.