Mavy | Fotograf

1.

„Dnes to bylo skvělý, moc jsem si ten film užila,“ řekne nadšeně holka, jejíž jméno si už nepamatuji. Stojíme mezi dveřmi do jejího bytu a já se modlím, aby co nejdříve zalezla dovnitř a tenhle příšerný večer domluvený mými kamarády hodně rychle skončil. „Mohli bychom zase někdy zopakovat,“ zahledí se do země a poté zpět na mě, „co myslíš?“

To tak. Na jazyku mám nachystanou jednoznačnou odpověď. Musím ji však podat jinak, aby nevyzněla příliš krutě. „No,“ přiblble se pousměji, „poslední dobou mám hrozně moc práce.“

„Jeden den bez focení by sis snad mohl vyhradit,“ nahodí smutný výraz, přiblíží se a ruce si položí na má ramena, „nebo ne?“

Je mi to nepříjemné. Nemám rád takhle blízký kontakt. Ještě k tomu s holkou, která se mě snaží svést. „Víš, ono nejde jen o samotné focení, ale především o domluvu se zákazníkem, zvolení správné lokality, času a později i o editování,“ snažím se vymluvit, „to zabere mnohem víc času, než si myslíš.“

Ignoruji její podrážděný výraz a než stihne cokoliv říct, vyvleču se z jejích rukou a s typickými slovy, že už musím jít pokračuji po schodech dolů přímo k východu.

Oddychnu si, protočím oči a zaberu za kliku. Hned jak vyjdu z nebezpečné zóny, beru mobil a vytáčím číslo na Tomáše, hlavního pořadatele tohoto večera.

Než se uráčí hovor zvednout, vytáhnu si z kapsy sluchátka a pokusím se je rozmotat. Nejen, že každý takový večer je pro mě naprosto promarněný a nepříjemný, ale po každé podobné schůzce s městskou slečinkou mě čeká i dlouhá cesta domů, jelikož bydlím ve vesnici vzdálené minimálně hodinu od sud.

„Ano?“ ozve se z telefonu. Zní dost opatrně a provinile. Přesně ví, co mu chci.

„Co to mělo zase znamenat?“ řeknu naštvaně, ale přesto tiše. Tak rád bych křičel, ale problémy s policií a místními mi za to opravdu nestojí.

„Co by,“ uchechtne se, „tobě se to snad nelíbilo?“

„Vypadám snad, že by se mi to líbilo?“ naštvu se. „Kolikrát ti mám říkat, že o žádné domlouvání holek nestojím!“ ze vzteku kopnu do šišky, která se následně rozletí pod kola jedoucího vozu. Potřebuji si nějak vybít vztek, když už nemohu křičením.

„Já tě nechápu. Domluvím ti rande s krásnou holkou a ty se ještě zlobíš?“ řekne udiveně.

„Ale já nechci žádné domlouvání,“ nakopnu další šišku. „Proč s ní nejdeš raději ty?“ nevědomě zvýším hlas. Tahle otázka mi neustále vrtá hlavou.

„To ty jsi fotograf. Letí na tebe každá a ty toho vůbec nevyužíváš.“

„Mou práci do toho netahej. Ptám se, proč s ní nejdeš ty.“

„Protože já si narozdíl od tebe dokážu holky obstarat sám,“ křikne.

Problém není v tom, že bych to nedokázal, já nechci. Nezajímají mě.

„Karle,“ vzdychne, „dělám to pro tvé dobro. Je ti dvacet let a za celý život jsi snad ani jednou nemluvil sám od sebe s holkou.“

„To je sice hezké, že to děláš pro mé dobro, ale já nemám zájem,“ opakovaně ho odmítnu.

„Proč?“

Sklopím hlavu k zemi, povolím zvrásněné čelo a rudá barva mé pleti se zbarví do přirozené, pleťové. Co mu na to mám říct? Promiň, bližší kontakty s holkami jsou mi nepříjemné, nechci s nimi nic mít.. To rovnou mohu přiznat, že jsem gay. Ale to ti, kamaráde, bohužel říct nemohu. Zavrhli byste mě a mělo by to i silný dopad na mou práci, což nemohu riskovat.