Nový spolužák

1. kapitola

Crrrrrrrr!

Probudilo mě zvonění budíku. Ne! Už je zase pondělí. Nesnáším pondělky. Začíná další proklatý týden v té nejhorší škole plné samých idiotů. Ano, to je můj život. Nemám v podstatě žádné přátele, tedy pokud se nepočítá kočka mezi přátele. Moje Princezna (velmi nápadité jméno, že?) je jediná, kdo při mně drží a je tu se mnou, můžu jí říct cokoli, jelikož mi stejně nerozumí, tak mě nemůže soudit, a i kdyby rozuměla, tak to nikomu nepoví, teda pokud někdo neumí kočičí řeč, což by se určitě někdy hodilo, protože občas vůbec netuším, co po mně Princezna chce, když přijde a mňouká jako šílená. Sakra, nad čím to zase přemýšlím, měla bych vstávat. Jenže to musím vylézt z té vyhřáté měkoučké postýlky a mně se vůůůůbec nechce.

„Už jsi vzhůru, zlatíčko?"

Ach jo. A já myslela, že mi to třeba projde a budu moct zůstat v posteli celičký den. Jenže to by tu nesměla být moje někdy až přehnaně starostlivá máma.

„Ano mami! Už jdu dolů," zakřičela jsem nazpět a vylezla z postele. Málem jsem se přizabila na schodech, jak jsem byla stále rozespalá.

„Jak ses vyspala, broučku?" zeptala se máma. Naprosto příšerně. Musela jsem pořád myslet na to, že strávím další den v tom hrozném ústavu, kterému se říká škola.

„Dobře," nechtěla jsem, aby se mě zase vyptávala. Prošla jsem kolem ní a vzala si z misky na lince banán. Když jsem ho snědla a chtěla se vrátit do pokoje, máma mě zastavila: „To ti stačí k snídani? Dělám pro tátu a Bena lívance, dáš si taky?"

„Nemám hlad, mami."

„Ale měla bys něco sníst," namítla máma

„Vždyť jsem právě dojedla banán!" už mě to začíná vytáčet. Proč má pořád se vším problém? Je snad moje věc jestli jím nebo ne. Kdybych byla anorektička, pak tu její starost chápu, ale k anorektičce mám hodně daleko, jen prostě občas nemám hlad.

Máma se na mě vyčítavě podívala. „Vezmu si do školy rohlík, ano?"

„Tak jo, nechci, aby moje malá holčička byla o hladu." Dá mi pusu na čelo. Malá holčička?! Vždyť je mi šestnáct! Raději jsem se tím nezaobírala a šla nahoru do pokoje.

Mám ráda svůj pokoj. Je sice menší, ale navrhovala jsem si ho sama, když jsme renovovali. V levém zadním rohu mám pod oknem bílý pracovní stůl s lampičkou a u něj šedivou židli na kolečkách. Hned vedle okna jsou dveře na balkon, který taky není zrovna velký, ale stačí to. Uprostřed místnosti u levé zdi stojí bílá postel s šedivým povlečením. Naproti posteli se nachází skříň s oblečením (taktéž bíle zbarvená) a vedle velké zrcadlo, před nímž leží tmavě šedivý kobereček. Asi je jasné, že mám ráda bílou a šedou barvu. Vedle postele vlevo je velká skříň s poličkami, která slouží jako knihovna a odkládací místo pro všechny malé kravinky, znáte to: různé keramické postavičky, svíčky a jiné serepetičky, co jsem kdy dostala anebo koupila jako suvenýr. Na zdi vedle visí polička se všemi mými basketbalovými poháry.

Ano, hraji basket, je to můj nejoblíbenější sport. Sice zrovna nevyhledávám týmové aktivity, ale na basketu jsou celkem fajn lidi. Jediný ze školy, se kterými se občas bavím.

Musela jsem se připravit do školy. Navlékla jsem se do černých džínů a šedého svetru. Stejně si mě ve škole nikdo nevšímá, takže je jedno, co budu mít na sobě. I kdybych přišla v pytli od brambor, tak by to bylo všem úplně šumák. Svůj outfit jsem doplnila bílými teniskami. Hnědé vlasy, dlouhé asi po lopatky, jsem nechala volně splývat, popadla jsem koženou bundu, batoh a vyrazila. Dole v kuchyni jsem si ještě vyzvedla rohlík, jak jsem slíbila, rozloučila se s mamkou a taťkou, dala pusu na tvář malému osmiletému Beníkovi, který si ji hned setřel a vykřikl: „Fuuuuj!" tomu jsem se musela zasmát.