V zimě jsou velkoměsta nádherná, ale i nebezpečná. Skrývají se tu krásná světélka, ale i temné uličky.
Skrývají se tu malé, lidmi zapomenuté krámky, ve kterých najdete jedinečné zboží, nebo velké obchodní budovy a střediska, ale jsou tu i malé, polorozpadlé budovy, ve kterých mohou přebývat zločinci. Nebo bezdomovci. Nebo třeba zvířata. Ale je tu i možnost že v nich prostě není nic.
Ale jednu věc mají v zimě společnou - sníh.
Čistý bílý sníh, který, když dopadne na zem velkoměsta, většinou se změní v ošklivou, tekutou břečku.
Když do ní šlápnete svou botou, které to mimochodem určitě vadí, protože ani nám by nebylo příjemné, kdybysme byli celí den na něčích nohách, které, přiznejme si to trochu páchnou, a ten, kdo by nás měl na sobě by náš obličej neustále "umýval" v nějaké špinavé břečce a při dopadu by náš obličej udělal čvach.
Hmm... Je to trochu nechutné. Lidem je v této roční době zima...
Nosí boty, jak už bylo řečeno, ale také třeba šály. Jednoduše řečeno, chodíme v oblečení. Ráno vstanete, oblečete se, a vyrážíte ven. Jen co se vrátíte, sundáte si kabát. Poté šála, kterou někam hodíte, hned jak přijdete domů. Když člověka někam hodíte, tak potom má většinou modřiny. Ale oblečení, oblečení se většinou roztrhne. A když je lidem v zimě zima na ruce, potřebují rukavice.
No...
Tenhle příběh je asi trochu zvláštní.
Ale mně se celkem líbí😂
Nelekněte se, když bude mít neživá věc např. pocity, nebo bude mluvit, jo?
Je to přece příběh o tom, že i oblečení má city....
