Rodinné tajemství

1. kapitola - Počátek

Uvnitř byl komplex ještě impozantnější než zvenčí. Bílé leštěné mramorové sloupy podpíraly vysoký zdobený strop ze kterého visel veliký křišťálový lustr co zářil jako druhé slunce. Zdi byly natřené na příjemnou světle šedou a doplněné řadou obrazů lidí i krajin s drobnými popisky. Na ty ale Barča nedohlédla a proto si mohla jen domýšlet, že se jedná o název díla a autora. Nejspíše slavných kouzelnických mistrů. Podlaha byla pokryta velikými dlaždicemi ze stejného mramoru jako sloupy. Řidič je provedl halou, skrz úzkou chodbu do druhé, ještě větší haly. Ta byla značně rozdílná od té první. Strop byl až v nedohlednu vysoko a byl celý prosklený, kolem byl čilý ruch, pracovníci komplexu pobíhali sem a tam s vypadal, že mají všichni nesmírně naspěch. Občas se některý z nich zastavil na některé z velkých mramorových desek na podlaze a třikrát dupl jednou nohou. Deska se s ním neslyšně vznesla a odnesla jej do některého z pater, které bylo pro tento přenos otevřené. Řidič jim naznačil aby se také postavili na jednotlivé desky. Když tak všichni učinili sám se na jednu také postavil.
„Musíte všichni myslet na třetí patro, jasné?"
Několik dětí souhlasně pokývalo hlavou. To mu nestačilo.
„Jasné?" zopakoval příkřeji.
„Jasné," ozvalo se tentokrát sborově.
„Tak všichni třikrát klepněte nohou. Ne dvakrát, ne čtyřikrát."
Sám tak učinil jako první a děti ho postupně následovaly. Když se deska s Barčou zvedla ze země nebyl to úplně příjemný pocit. Stále myslela na to, jestli se s ní deska nepřevrhne a nebo nespadne dolů. Ale když přiblížila ruku k okraji desky pocítila slabé brnění a odpor. Zdálo se, že je každá deska opatřena kouzlem proti spadnutí, jakýmsi zadržovacím polem. I tak se jí velice ulevilo jakmile přistáli ve třetím patře a deska jí propustila na pevnou zem.

Řidič počkal až přistane poslední deska a vydal se dál chodbou třetího patra. Barča zklamaně shledala, že další patra již nebyly tak impozantní a krásné jako vstupní hala. Zdi byly holé, bílé, strop obyčejný a chodba byla pouze plná dřevěných dveří s cedulkami se jmény.

„Kam to vlastně jdeme," nevydržela už cestu blonďatá dívka se zelenýma očima.
„Uvidíte," odsekl muž.
„Nikam už nepůjdu dokud mi neřeknete kam jdeme," nasupeně dupla a zastavila se.
Muž se ani neotočil.
„Tak ať. Mě chybět nebudete," pokrčil rameny.
Dívka chvíli stála a pak nasupeně hodila dlouhými vlasy a dohnala skupinku.
„To je prostě strašné," šeptala nahněvaně blonďaté kamarádce, „nějaký šupák nás vede bůh ví kam a přitom jsme tak důležití. Bez další generace přece nemůže kouzelnická společnost fungovat ne? Měli bychom být VIP a ne jako poskoci."
Barča jen fascinovaně zamrkala očima nad nepochopitelnou logikou dívky a následovala muže ačkoliv i jí už cesta připadala poněkud dlouhá, hlavně když nikdo neřekl ani slovo.
Věděla akorát, že jde na rozřazovací zkoušky, které mají určit do jaké školy se dostane a že se konají na úřadu Čarovlády, což musel být tento komplex budov.
Dlouhá chodba skončila a na jejím konci bylo malé prosklené atrium s výhledem na venkovní atriu, kterým před chvílí prošli. Tak je muž pokynutím zanechal a sám vstoupil do posledních dveří. Když v nich zmizel, Barča si přečetla zlatě vyvedenou cedulku.
Stálo na ní: „Zkušebna."

Předtím semknutý hlouček se nyní rozptýlil po malém atriu a rozdělil do malých skupinek a jednotlivců. Někteří se nejspíše znali z triviálovské školy, kam měli všechny kouzelnické děti do patnácti let povinnou docházku stejně jako děti triviálů samotných nebo přes své rodiče. Barča to štěstí neměla. Její rodiče sice měli mezi kouzelníku spoustu známých a někteří měli i děti ve věku Barči samotné, ale bohužel nikdo z nich nebydlel dost blízko, aby dělali zkoušky ve stejný den. Takže nyní postávala sama a sledovala děti kolem sebe. Byl zde hlouček pěti dívek co se hlasitě huhňali každému třetímu slovu, pakty dvě blonďaté slečny a ještě druhá skupinka tří dívek. Barča byla jediná, která tu jinou dívku neznala. Naproti tomu chlapci se navzájem zřejmě vůbec neznali ale neměli problém se začít bavit všichni mezi sebou. Jediný, kdo se do hloučku nepřipojil byl onen podivný chlapec vedle kterého předtím seděla v autobuse.
Čekání trvalo jen několik minut ale i tak se chlapci mezi sebou stihli začít hecovat a zvát dívky na rande. Barča se raději od nich distancovala ačkoliv neměla pocit, že by zrovna jí někdo pozval také. S ofinou, vlasy po ramena, velice plnými rty a kulatou tváří působila poněkud dětsky. Ačkoliv za poslední rok pozorovala, že se její rysy přeci jen mění na trošku dospělejší. Oproti jiným dívkám svého věku ale pořád působila jako malá holka. Do velké míry to zapříčiňoval i její obvod hrudníku který byl v podstatě nulový.
Jejich čekání skončilo když ven vyšla mile vypadající pracovnice v pracovním dámském hábitu a s laskavým úsměvem pokynula dětem aby vstoupila dovnitř.
Místnost byla chladná, plná jednomístných stolků a židlí uspořádaných do dvouřadového půlkruhu. V jejich čele pak byl velký stůl na kterém ležela velká hromada pergamenů a několik erárních brků.

Děti zaujali svá místa, Barča si sedla do první řady dvě místa od pravého kraje, za ní si sedl nejhlasitější ze skupinky chlapců, samolibě vypadající svalnatý mladík s bledýma očima a širokou čelistí. Ostatní na něj pokřikovali jménem Petr.
„Vítejte na vaší Rozřazovací zkoušce. Ta je rozdělena do dvou částí. Nyní dostanete písemný test na jehož vypracování budete mít přesně dvě hodiny. Poté bude následovat pauza na jídlo a po obědě budete jednotlivě voláni k osobní ústní zkoušce před porotou. Zde," elegantním pohybem mávla dlouhou hůlkou a papíry na stole se vznesli do vzduchu a po jednom přistáli před každým studentem, „máte zadání svého testu. Zatím je prosím neotáčejte."
Ještě než to dořekla polovina studentů již svůj test otočilo. Mávla znovu hůlkou, aby je otočila zpět a pokračovala.
„Až budete hotoví položte pergamen před sebe a potichu zvedněte ruku. Vyberu si je od vás a budete na dopoledne propuštěni. Rozuměli jste všemu?"
děti nesměle přikývly s čímž se žena spokojila. Mávla hůlkou potřetí a ve vzduchu se objevily přesýpací hodiny.
„Otočte zadání," zavelela a písek se začal přesýpat.

Barča pohlédla na papír a popadla brk, který si předtím připravila. Ne každý byl tak pohotový a ve vzduchu se objevilo několik rukou žádající o náhradní brk a inkoust. Protočila panenky nad jejich hloupostí a začetla se do prvního zadání.

1) V případě malého požáru v laboratoři ve sklepních prostorách použijeme kouzlo:

a) Aguafonde

b) Aquafonte

c) Aquafonse

d) Aquafonde

po přečtení se zaradovala jelikož odpověď byla jednoduchá a zřejmá. Jiné kouzlo než možnost c totiž neexistovalo. Rychle tuto možnost zakroužkovala a očima přejela další otázky. Bylo jich celkem padesát a většina z nich byla na zaškrtnutí možností. Pouhých deset bylo na doplnění vlastních slov.

Test jí šel rychle od ruky, neznala odpověď na pouhých pět otázek a tam se rozhodla prostě zariskovat a nějakou odpověď tipnout. Musela přiznat, že pečlivé přípravy, do kterých jí matka poslední týdny nutila, se opravdu vyplatili ačkoliv na ně nadávala před každou kouzelnickou kamarádkou. Byla s testem hotová jako třetí z celé skupinky. Položila pero a zvedla neslyšně ruku, přesně tak jak nabádala dozorkyně. Při tom se lehce rozhlédla kolem. Chlapci jménem Petr již ztuhl úsměv a naopak se na obličeji objevil velice nervózní výraz. Ani dvě blonďaté kamarádky se neusmívali ani neošívali a zoufale hleděli do napůl prázdného papíru. Jediní, kdo měli také hotovo byl opět ten podivný samotářský chlapec se znepokojivýma očima a černovlasá dívka, které oči zářili jasnou modrou barvou. Barče se zdála velice krásná.
Jakmile si od ní instruktorka vzala papír s odpověďmi pokud možno nehlučně posbírala své věci a vyšla z místnosti ven. Oba dva, co test již udělali, tam seděli na lavičkách a četli si v přípravných knihách, co byly vydávány Čarovládou speciálně každý rok pro tyto zkoušky. Barča zaujala pozici na třetí lavičce a udělala to samé, aby si zkontrolovala svoje odpovědi. Zdálo se, že první částí prošla téměř bezchybně.