Rodinné tajemství

1. kapitola - Počátek

Ahojky,

jsem tady s novou, ale vlastně hrozně starou povídkou. Je to přepsaná a předělaná moje úplně první povídka, kterou jsem psala ve dvanácti letech. Jsem zvědavá, jak se vám bude líbit. Budu moc ráda, když zanecháte koment, názor, radu a případně vote ^^
užijte si čtení

Shana

Paprsky ranního slunce něžně pronikali zpola zataženými závěsy a jemně šimrali na obličeji svými teplými prstíky. Barča se otočila na druhý bok aby se světlu vyhnula. Nechtělo se jí vstávat. Pootevřeným oknem foukal teplý jarní větřík a zvěstoval krásný den. S větříkem přiletěl i malý slavík a začal vesele prozpěvovat na parapetu. Barča se na něj otočila a rozmrzele po něm hodila botu. Zaklela, když bota ptáka minula a vyletěla oknem, kdežto opeřenec se posunul jen o dva skoky a vesele prozpěvoval dále.
Dívka nakonec hlasitě vzdechla a posadila se na posteli.
„Dobře ptáku, už vstávám," zavrčela a pohlédla na budík ležící na nočním stolku.
Bylo teprve osm hodin. V sobotu nikdy tak brzo nevstávala.

Nevrle se vypotácela z postele a ve skříni začala lovit něco na sebe. Nakonec se rozhodla pro jednoduchou černou sukni zvonového tvaru a černé tílko. Jako doplněk zvolila vysoké černé podkolenky. Vyšla z pokoje aby pozdravila matku ale doma nikdo nebyl. V rozlehlé předsíni, kde se nacházel i jídelní stůl bylo ticho a nesvítilo světlo. Na stole ležel několik studených toastů a malý vzkaz.
Zakousla se do jednoho trojúhelníčku a rozložila lístek.

Hodně štěstí při dnešních zkouškách. 
                                                               Pusu M.

Barča se zasekla. Během vteřiny se jí zatmělo před očima, polil jí ledový pot a vzápětí jí začaly žnout tváře. Musela si sednout aby se uklidnila.
Jak mohla zapomenout?

Jakmile pocit slabosti přešel vystřelila jako kulka z pistole zpět do svého pokoje. Do modré látkové brašny ozdobené plackami s různými obrázky v rychlosti naházela psací brky, inkoust, zápisník, knihu otázek a odpovědí a dva balíčky kapesníků. Mít více času asi by se zamyslela déle, jestli ještě něco nepotřebuje ale čas bylo to,čeho se jí právě v tuhle chvíli nedostávalo. Cestou kolem jídelního stolu popadla ještě jeden kousek toastu a z polic u dveří sebrala jedny erární žvýkačky. Na čistění zubů už jednoduše nebyl čas.
Vyběhla z bytu a výjimečně si zavolala výtah aby urychlila cestu dolů i když to byly jen tři patra. Když vyšla ven, chtě nechtě musela ještě najít botu, kterou hodila po tom ptákovi. Když jí v křoví našla ledabyle jí hodila k ostatním věcem do brašny a utíkala na místo, kde jí měl vyzvednout odvoz.
Autobus již čekal na stanovišti a jeho přední dveře se zrovna zavírali.
„Ne, počkejte, ještě já," zařvala a zuřivě v běhu mávala na postaršího řidiče s pohublou tváří.
Muž obrátil oči v sloup a znechuceně zatáhl za páku aby dveře opět otevřel.
„Děk....děku....děkuji moc," zasýpala Barča bez dechu a zamířila na nejbližší volné místo.
„Tak moment slečínko," zarazil jí muž překvapivě hlubokým hlasem.
„Co se děje?"
„A co třeba dopis?"
„Dopis," vyvalila Barča oči a nechápavě zírala na muže, který pomalu ztrácel trpělivost.
Autobusem zazněl tichý smích.
„Jasně, dopis s pozvánkou. Nebo tady nemáš co dělat!"
Barča sepnulo, co po ní řidič chce a zbledla.
„Já nevím jestli ho mám," zakoktala.
„Tak to bys měla hodně špatné," oznámil muž a z hlasu zaznívala škodolibost.
Barča se začala prohrabávat kabelou.
„Ale no tak, nemám tolik času abych tady jen tak stál. Za chvíli přijede triviálský autobus a bude se hodně divit co tady dělám," zahučel netrpělivě muž zatímco si prohrábl levou rukou řídké mastné vlasy.
„Někde tu bude," zahučela Barča.
Musí být, pomyslela si pro sebe.
„Tak a dost," zavelel muž nakonec, ale ve stejné vteřině vytáhla z bloku Barča hledaný kus papíru.
Muž se na něj zamračeně podíval, ale neměl co dalšího by vytkl a tak dívku vpustil dovnitř. Ani nečekal až se posadí a rovnou zařadil rychlost. Po pár minutách zahnul do postranní uličky a autobus se rozplynul.
Již neviditelný pokračoval v jízdě dál skrz město. Barča jen velice těžce hledala místo po hmatu protože i pro ní uvnitř bylo vše neviditelné. Když se konečně usadila na volné místo zauvažovala, jak asi řidiči takový stroj řídí. Když nevidí na to, co mají stisknout, sešlápnout nebo jak rychle vlastně jedou. I přes to jak na ní byl muž nepříjemný musela uznat jeho zručnost a orientaci v prostoru.

Jízda netrvala dlouho, vlastně jen něco málo přes půl hodiny. Barče se ale chtělo nesmírně spát a musela doslova bojovat s vlastními víčky aby se nezavřeli a neusnula. Naštěstí zrovna, když jí dřímota začínala přemáhat autobus zastavil před shlukem čtyř vysokých, staře vypadajících budov a opět se zviditelnil. Barča se kolem sebe rozhlédla a shledala, že celou cestu seděla vedle vysokého vyhublého chlapce s řídkými rozčepýřenými vlasy. Působil poněkud divokým dojmem. Jeho kulaté vypoulené oči jí sledovali a téměř přitom nemrkal. Po několika vteřinách seznala, že jí poměrně děsí. Rychle vstala a hleděla vystoupit mezi prvními. Ve dveřích ještě kývla na řidiče a nehlasně poděkovala. Mírně jí kývl, že rozuměl ale nevypadal o nic vlídněji než předtím.
Jako poslední vystoupil i sám řidič a rozhlédl se po dětech. Skupinka zhruba dvaceti dětí na něj upřela své pohledy a čekala co bude dál.
„Jdeme," řekl stroze a otočil se směrem k budovám.
Ani se neobtěžoval kontrolovat jestli se někdo neopozdil a nebo neztratil. Jako by to byl jen studentův problém a ne jeho.
Po úzké dlážděné cestě uprostřed trávníku vešli až do malého atria mezi vysokými budovami. Z tohoto pohledu byly budovy mnohem lépe udržované. Zdi byly natřené na zářivě bílou a zdobené několika reliéfy, samotnému atriu pak dominovala krásná fontánka jejíž voda příjemně šuměla a vytvářela ve vzduchu podivné obrazce. Pokrajích atria byly rozestavěny kamenné lavičky. Barča si domyslela, že sem asi chodí zaměstnanci často svačit.
Řidič je dovedl až na druhý konec atria kde se nacházel jediný vstup do celého komplexu. Aniž by se ohlédl vytáhl hůlku a poklepal na velké masivní dřevěné dveře, které se s lehkým zaskřípáním otevřeli. Muž hůlku zase uklidil a ustoupil ze dveří.
„Dovnitř děcka," zavelel.
Barča kolem sebe zaregistrovala několik kyselých obličejů, ale nikdo si nedovolil hlasitě proti oslovení zaprotestovat.