Temnou oblohu prořízl oslnivý blesk.
Tuto noc už několikátý.
O sekundu později se ozval hlasitý hrom. Stovky nadměrně velikých kapek dopadaly na okenní tabulku staré maringotky, která stála společně s několika dalšími na kopci s výhledem na město Lawton. Nad maringotkami se jako pasák nad ovcemi ochranářsky tyčil velký červeno žlutý cirkusový stan.
Její lak byl oprýskaný a dříve sytá barva pod ním seškrábaná. Pneumatiky kol také vypadaly, že jedou z posledních sil a v mezerách bylo tolik špíny, že ani tak vytrvalý déšť jako tento by si s tím neporadil.
A přesto tuto starou a rozvrzanou maringotku někdo považoval za výjimečnou.
Byla pro někoho domovem.
Ten někdo se v něm cítil bezpečně. Právě v tento moment seděl ten někdo na židli za malým vysouvacím stolkem.
Ten někdo byla Rosalie Miracle.
Blonďatá dívka zamyšleně pozorovala svůj odraz v zrcadle, starším než celé město pod kopcem, zkoumavě prohrabovala prsty své dlouhé blonďaté vlasy, ostře kontrastující s hustým hnědým obočím.
Nepřipadala si hezká.
Jediné, co oceňovala, byla její jihoamerická porcelánová pleť. Nabízela jen dva odstíny opálení - bílou jako stěnu, nebo červenou jako rak. Skousla si ret a odvrátila pohled od svého odrazu.
Prsty rozhrnula žaluzie a vzniklou škvírou se podívala ven. Neviděla nic, než tmu a provazce vody stékající po okně. Spustila žaluzie a zatáhla za šňůrku s barevným korálkem na konci. Světlo, které zahánělo okolní tmu, zmizelo.
Dívka se poslepu došourala k posteli a ulehla. Venku se ozvalo hřmění a maringotka se zatřásla. Rosalie pevně zavřela oči a modlila se, aby dnešní noc a zítřejší den nebyla jedna velká katastrofa.
Bouřka řádila celou noc a ustala až k ránu. S prvním tónem prvního ranního opeřence dopadla poslední kapka. Ranní paprsky ozářily soupravu karavanů, stojících na kopci. Vzduchem se nesla vůně kávy a lidské hlasy.
Ozvalo se zabouchání na dveře, které vytrhlo blondýnku ze sna. Zmateně sebou trhla a když si uvědomila, že musí vstát, nesouhlasně zamručela.
Netrpělivé zabouchání se ozvalo znovu. Rosalie se vyhrabala z postele a s nevrlým výrazem otevřela dveře. Ozvalo se vrznutí a dovnitř vklouzla druhá blondýna.
,,Promiň, zabouchla jsem si klíče." pohodila svými vlasy a usadila se na druhou půlku postele, která byla celou noc opuštěná.
Rosaliina spolubydlící a zároveň nejlepší kamarádka Christin totiž chodila čas od času přespávat k Samovi. Její přítel byl o dva roky starší a k jejich cirkusu se přidal společně s jeho již dospělou sestrou před čtyřmi lety. Rodiče neměl.
Nebo možná měl. Každopádně o nich nikdy nemluvil. Měl hnědé vlasy, které házely zrzavé odlesky, hluboké hnědé oči a povahu rozvernou, jako barvy zvýrazňovačů.
Christin byla stejná jako on, nikoli vzhledově, ale povahově, takže se k sobě skvěle hodili. Rosalie je jako pár viděla už od začátku.
,,No hele, kdo se vrátil." podotkla s úšklebkem Rosalie a zabouchla dveře za svojí kamarádkou. Skoro osm let jim trvalo, než přemluvily rodiče, aby mohly spát spolu. Nakonec díky jejich trpělivé a nesmírně otravné snaze získaly tu nejstarší a nejrozvrzanější maringotku ze všech a mohly bydlet spolu.
