Vidina smrti

Je středa. Zrovna jsem se vracela ze školy a jako obvykle jsem si cestu domů zkracovala přes podzemní tunely. Bylo to tam sice špinavé a byla tam tma ale když jsem si dávala pozor abych správně odbočila tak mi to o dost zkrátilo cestu. Normálně jsem se nebála tudy chodit, ale ten den jsem měla divný pocit, že mě někdo sleduje. Bylo to jakoby, se mi do zad zapichovaly malinké jehličky. Zastavila jsem. Když jsem se otočila tak tam nikdo nebyl, ani jsem nic neslyšela, až na monotónní pleskání vody o zem. Pomyslela jsem si, že jsem paranoidní a radši jsem pokračovala v cestě. Neušla jsem ani deset metrů, když jsem těsně za sebou uslyšela kroky. Dech se mi zastavil. Otočila jsem se přesně ve chvíli abych zahlédla, jak v nejtmavší části tunelu mizí postava. V tu chvíli to bylo poprvé co jsem se skutečně bála.

Nohy jsem měla jako vrostlé do země, ale zvědavost vyhrála. Pomalu jsem se vydala k místu kde postava zmizela. Každý nerv ve mně křičel abych se otočila a rozběhla se domů. Jenže já tvrdohlavě chtěla zjistit kdo mě pronásledoval a co po mě chtěl. V místě, kde postava zmizela se tunel stáčel doprava a k mému překvapení bylo na konci vidět světlo. Vydala jsem se tam. Na konci tunelu jsem zůstala ohromeně stát. Prostor se rozšiřoval do krásné jeskyně, která vedla ven, do lesa. Vypadalo to tam jako v pohádce až na ten nezaměnitelný pach strachu a smrti. Vzadu v jeskyni se něco pohnulo.

„Kdo si a co po mě chceš." Zavolala jsem.

Ticho. Bylo to jako by i příroda zadržela dech.

„Tak už mi odpověz!" Vykřikla jsem.

Z ticha se ozvalo jedno slovo: Zemřeš.

Pak můj pronásledovatel vyšel na světlo. Byl to jen kluk, mohlo mu být tak sedmnáct, ale bylo na něm něco divného. Ten pohled v jeho očích, jako bych se dívala do očí smrti. Nebylo tam nic, radost, smutek, lítost. Ne, byla tam jen smrt a utrpení. Pomalu jsem začala couvat, ale měla jsem pocit, že je to zbytečné. Neuteču mu. Narazila jsem zády do zdi. Dmuly se ve mně pocity. Lítost nad tím, co jsem ještě neudělala, strach, beznaděj ale nakonec jsem cítila jen smíření. Pomalu šel ke mně. Nespěchal, věděl, že už jsem to vzdala. Napřáhl ruku, ve které něco držel. Zbraň, ani jsem nepostřehla, že ji má. Zavřela jsem oči, nechtěla jsem, aby ta zbraň byla to poslední, co uvidím. Pak už jsem jen cítila, jak se mé tričko nasakuje krví. Mou krví. Během chvilky už jsem necítila ani to.

Otevřela jsem oči. Co se stalo? Kde to jsem? Omdlela jsem? Asi ano. Už si vzpomínám, uklízela jsem skříňku, chtěla jsem jí zavřít, ale zamotala se mi hlava a spadla jsem. Tak proč mám pocit, že už jsem tam šla? Zdála se mi snad noční můra? Nevím. Vzala jsem tašku a vydala se do uličky za školou kde začínají podzemní tunely. Něco bylo špatně. Měla jsem pocit, že jestli teď půjdu dovnitř, tak zemřu. Ne, jsem jen paranoidní. Vešla jsem dovnitř. S každým mým krokem ty pocity ještě sílily. Najednou mě začala bolet hlava. Před očima se mi mihl obraz. Byla jsem tady a měla jsem příšerný strach, protože mi právě došlo, že mě někdo pronásleduje a, že ten někdo právě zahnul do boční uličky. Obraz zmizel. Musela jsem se opřít o zeď. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se ve tmě něco pohnulo a zaběhlo do vedlejšího tunelu. Vydala jsem se tam i když jsem měla vnitřnosti sevřené strachy. Další obraz. Šla jsem za svým pronásledovatelem. Ta ulička, do které vběhl končila světlem. Chtěla jsem zjistit víc ale obraz se už rozplynul. Napadla mě jediná možnost, jak se dozvědět pravdu. Zašla jsem do bočního tunelu.

Jak jsem si myslela, končil světlem. Nohy jsem měla jako z rosolu a ruce se mi třásly. Netušila jsem, co se tady děje, přesto jsem však pokračovala v cestě. Na konci jsem se ohromeně zastavila. Byla tam jeskyně. Vešla jsem dovnitř když se mi najednou všechno vybavilo. Chlapec, výhružka, pistol, smrt. Padla jsem na kolena. Objevil se přede mnou. Kluk se smrtí v očích, přesně jako v té noční můře.

Řekl, „Já tě varoval." To mě překvapilo ale už jsem neměla sílu to řešit. Sesbírala jsem zbytky odvahy. Zvedla jsem hlavu a hrdě se mu podívala do očí. Pak jsem řekla věc, o které jsem si myslela, že jí nikdy neřeknu.

Řekla jsem, „Tak už mě zabij," a to taky udělal.

.....

Nevím, jestli je to dobrý nápad, ale rozhodla jsem se, že přeci jen opravím příběh, který tu byl doposud a zkusím k němu napsat i pokračování. Jen si nemyslete, že to bude nějaký super příběh jen to ne. Chtěla jsem to jenom vyzkoušet, a to hlavně protože mě k tomu přemluvila kamarádka 😃. Snad se bude líbit 😊