Scary Messages

2 - *Knock, knock*

9:03
Robbie:
Jess?

9:06
Jessie:
Jsem tu :D

9:06
Robbie:
Ty rebelko :D

9:06
Jessie:
No jo, jít při hodině na záchod je fakt rebelie..

9:07
Robbie:
Viď: o

9:07
Jessie:
Jak ti je?

9:07
Robbie:
Ale jo, jde to. Zejtra už jdu do školy. :/

9:07
Jessie:
Tak v 9:09 půjdu, ať to není  divný, že tak dlouho ,,seru" :D

9:07
Robbie:
Tos mi mohla klidně napsat při hodině...

9:07
Jessie:
To je fakt...

9:08
Jessie:
Proč mě to nenapadlo?

9:08
Jessie:
Asi půjdu do třídy, napíšu ti, až tam budu

9:08
Robbie:
Dobře, lásko :*

9:09
Robbie:
Jess? Jsi už ve třídě?

9:10
Jessie:
Nemůžu pryč +_+

9:10
Jessie:
Někdo tu je, sakra

9:10
Robbie:
Noa? Prostě jdi...

9:11
Jessie:
Asi máš pravdu... :D

9:12
Jessie:
omg

9:12
Robbie:
Co je? Už jsi ve třídě?

9:13
Jessie:
Někdo si asi ze mě dělá prdel, nebo co.

9:13
Jessie:
Už asi minutu mi někdo klepe na dveře kabinky:/

9:13
Jessie:
Je to docela desivx

9:14
Robbie:
Wtf

9:14
Robbie:
Řekni jí něco

J E S S I E ' S   P O I N T   O F    V I E W

Schovám si telefon do kapsy a pomalu se zvednu ze sklopeného prkénka, na kterém jsem seděla. Klepání neustává už bezmála dvě minuty a je to dost děsivé. *klep, klep*, ozývá se v pravidelných intervalech, skoro, jako by ta holka byla robot.

Moje tělo se chvěje a mám strach. Nejsem si jistá, jestli dělám správné rozhodnutí, no půl hodiny do konce výuky tu sedět nemůžu. Roztřesenou rukou proto beru za kliku dveří, kterou pevně stisknu.

Horní ret mé pusy se odlepí od toho dolního a já tak mám mírně pootevřená ústa. Zhluboka se nadechnu a kliku, kterou pevně svírám, posunu dolů. Stačí tak jen přitáhnout ruku k sobě, a dveře by byly otevřené.

Co mi je ale divné, je to, že klepání ustane. Neslyším vůbec nic kromě svého dechu a to mě znervózňuje.

Najednou ale ticho protne spláchnutí záchodu- a co je horší, ten záchod je přímo za mnou. Ve zmatku mě ani nenapadne utéct, což by zřejmě bylo to nejvhodnější řešení, ale pomalu se otáčím. Zmateně se zamračím, protože všechno vypadá v pořádku. Teda až do té doby, než se klepání ozve znova. Tentokrát však osoba zaklepe jen dvakrát.

Rychle se otáčím a to, co vidím, mě donutí zaječet. Bohužel, z mého hrdla se nevydere jekot, který by mohl přivolat pomoc, ale není slyšet vůbec nic.

Dívám se na stvoření s dlouhými vlasy, bledou kůží a otevřenou pusou, která je tak velká, že jí zabírá půlku obličeje. Víc detailů si už ale stihnout nevšimnu a poslední, co na tomhle světě slyším, je cinkutí mého telefonu, které oznamuje příchozí zprávu.

• • •