Když byla Gillian ještě malým poupátkem, vyprávěl jı její dědeček příběh o statečném chlapci, který se před několika lety dostal na druhou stranu oné zapeklité zdi. Příběhy byly smyšlené a nereálné, evidentně vytvořené pro odstrašenı dětí. Přes bránu se chlapec dostal záhadným způsobem a zpátky ještě záhadnějším. Každému dítěti byl příběh vyprávěn, každé dítě si vybudovalo ke zdi respekt a dík, k věcem za ní strach a nechuť. Vše co bylo zmíněné jako ze západu bylo okamžitě spáleno, aby neroznášelo údajné nemoci.
Když Gillian vyrostla do krásy, začala se stýkat s ostatními vrstevníky své dědiny. Překvapivě časté téma na pokec byl život za zdı. Každý tvrdil, jaká tam je bída a jak si za to všechno mohou sami. Jenomže, co když tam je vše v pořádku a všechno jsou to jen fámy a výmysly? Co když lidé za zdí si o nás myslí přesně to samé, co my o nich? Co když je to celé jen křivda a výmysl jak nás udržet dál? I pře tyhle všechny otázky, Gillian nikdy nezapomínala na příběh jejího dědečka. Tento příběh také vyprávěla na jeho pohřbu, když jí bylo 12 . Pro dědečka nikdy neplakala. Nedovolil jí to. Dědeček vždy říkával, že pláč už mrtvým nepomůže a živým přihorší. Byla na něj hrdá. Jako jediná se na pohřbu usmívala a jen jediná slza ukápla. Té si však nikdo nevšiml, ani ona sama ne.
ČTEŠ
Plot
FantasyJedna veliká země rozdělená plotem uprostřed. Vysokou zdí, přes se nedá dostat. Kdo se dostali, nevrátili se. Východní část slunečná, štěstěnou políbená, hojnost sama. Krásná pole, příroda. Západní část temná, kasárny, krev na rukou každého občana...
