Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola sedmá

„Chvilku vás nechám," stiskl mi Matt pevněji ruku a pak mi ji pustil. Překvapeně jsem koukala, jak odchází směrem ke stojící postavě opodál. Nečekala jsem, že by mě tak ochotně nechal s Michaelem. Ve tmě bylo pouze vidět, že ona osoba má dlouhé, rozpuštěné vlasy. Že by starší Cass?

Michael si ke mně sedl a já se vytáhla do sedu, již automaticky jsem nohy zkroutila do tureckého sedu a až o pár sekund později jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že jsem opravdu v pohodě. Potěšeně jsem se usmála.

„Hrozně jsem se o tebe bál. Zrovna jsem se dozvěděl, že je Clare mrtvá a když hrozilo, že umřeš i ty. Fakt nevím, co bych dělal," dostal ze sebe rychle a hrál si s vlastními prsty.

„Jsem v pohodě," odpověděla jsem mu konejšivě. Nic jiného mě prostě nenapadlo.

„Nemohl jsem se s Clare ani rozloučit a došlo mi, že s tebou jsem se taky nikdy nerozloučil, jak jsi zmizela. Nechci tě ztratit Jess a už vůbec tě nechci ztratit bez rozloučení," vrtěl hlavou.

„Smrt tě nenechá se rozloučit. Nechá v tvém životě jenom masivní bordel. Tak to prostě je," pokrčila jsem rameny a nohy si pokrčila tak, že jsem se o ně opřela bradou a objala si je.

„Kdy jsi začala být tak filozofická?" Snažil se zasmát na uvolnění atmosféry.

„Já ti ani nevím," zírala jsem do ohně.

„Tvůj dům s tím mým má spojenou zahradu. Jako malé nás tam brávaly mamky si hrát. Byly jsme zrovna oba na pískovišti a naše mamky si povídaly. Chtěla sis udělat bábovičku a nutně jsi na nabrání písku potřebovala lopatku. Půjčil jsem ti jí," řekl a když jsem se na něho podívala, též koukal zamyšleně do ohně.

„Proč mi to říkáš?" Nechápala jsem.

„To je moje první vzpomínka na tebe. Já nevím, asi jsem chtěl, abys to prostě věděla," pokrčil rameny.

„Jsem ráda, že to vím," usmála jsem se na něho a zívla.

„Evidentně chceš spát, tak tě nechám," zvedl se.

„Jsem v pohodě, spala jsem," řekla jsem i přes svou únavu. Nejsem nějak nemocná, že jsem pořád unavená?

„Právě sis asi za tři hodiny vyléčila otevřenou zlomeninu. To člověka unaví, chápu, že jsem ospalá. Zavolám Matta." Než jsem ho stihla zastavit, tak už šel směrem k němu. Protočila jsem očima. Vypadám snad na to, že bez Matta už nezvládnu ani jít spát? Bezmyšlenkovitě jsem do ohně hodila kus klacku, co se válel vedle mě si deku těsněji k tělu.

„Má princezna mě potřebuje?" Sedl si vedle mě Matt.

„Je mi sedmná – teda vlastně osmnáct, jsem si celkem jistá, že zvládnu jít spát sama. Zvládala jsem to většinu svého života, takže neuraz se princi, ale vlastně jsem celkem v pohodě," uchechtla jsem se.

„Teď jsi ranila mé city," zatvářil se ukřivděně.

„Ale nekecej," protočila jsem očima.

„Nemáš ponětí, jak jsem rád, že jsi v pohodě," shrnul mi vlasy, tak aby mi nepadali do obličeje.

„Proč to pořád děláš?" Zeptala jsem se zvědavě.

„A co?" Nechápal.

„Něco s mýma vlasy. Neustále mi je zastrkáváš za ucho, hraješ si s nimi, nebo něco podobného," vysvětlila jsem.

„Já vlastně ani nevím. Vadí ti to?" Pokrčil rameny.

„Ne, líbí se mi to," přisunula jsem se k němu blíž a opřela si o něho. Mohla jsem se tak dostat do polohy podobné ležení.

„To je dobře, protože i kdyby se ti to nelíbilo, furt bych to pravděpodobně dělal," pokrčil rameny.

„Matte!" Plácla jsem ho rukou se smíchem a bránila očním víčkům spadnout.

„Au, jsi nějak až moc v pohodě, čekal jsem, že budeš toužit po mém opečovávání a tak podobně," opřel si bradu o mou hlavu.

„To by se ti líbilo, co?" Zívla jsem a zavřela oči.

„Vlastně se mi to takhle líbí mnohem víc." Bylo to poslední, co jsem slyšela, než jsem usnula.

*

Vzbudil mě pocit, jako když někdo volá mé jméno. Otevřela jsem oči a rozhlížela se okolo sebe. Stále jsem ležela v Mattově náruči, který teď pomalu oddychoval, což bylo jasným znamením, že spí. Nějaký kluk seděl u ohně, čučel do něho a pak jsem viděla ještě pár lidí spát.

„Jess," opět ten hlas. Zmateně jsem se zvedla do sedu a rozhlížela se okolo sebe. Odkud to přichází?

„Jess?" Určitě je to dívčí hlas a připomínal mi někoho, koho není možné, abych slyšela. Onen hlas zněl vyděšeně, ztraceně. Byl to spíše šepot.

Támhle. Snažila jsem se zaostřit na něco podivně šedého, jak může být někdo šedý sakra?

„Jess," ozvala se znovu. Opatrně, abych nevzbudila Matta jsem vstala. Nohy jsem měla trochu vratké, ale jinak jsem byla kupodivu v pořádku. Kluk sedící u ohně si mě nevšímal a evidentně ani dívky volající mé jméno. Copak to neslyší? Lehce vyděšeně jsem polkla. Seber se Jess. Přece nejsi srab. Se sebe povzbuzením jsem pomalými kroky šla blíže k oné osobě. Schovávala se za strom, tudíž nebyla skoro vůbec vidět. Upřímně, srdce mi vyděšeně bušilo, dlaně se mi potily, a tak nějak jsem věděla, že tohle není dobrý nápad. Mohla jsem ujít ani ne dva metry, když šedý flek začal udávat tvar. Ach bože. Zalapala jsem po dechu a automaticky jsem si přitiskla ruce na ústa. To však můj výkřik stejně nemohlo utišit.

Pa dum. Nevím, co napsat :DD Doufám, že se vám kapitola líbila ♥ a za příští kapitolu mě asi ukamenujete a budete upe brutálně zmatení, tudííž užívejte tuhle kapitolu! :D
Love you all ♥
-Vaše toužící po prázdninách Eli ♥