Hold Me, Please

Prolog

"Jak jsi mi mohl něco takového zatajit?" vykřikla jsem, cítíc jak mi po tvářích začínají stékat první slzy.

"Bay-"

"Ne! Ty se do toho nepleť! Ty na mě vůbec nemluv!" křikla jsem naštvaně, zrazeně, zlomeně... Pořádně jsem ani nevěděla, co přesně cítím, kvůli čemu brečím. Kvůli vzteku, že mi lhali, kvůli zradě od člověka, od kterého jsem to v životě nečekala, nebo kvůli poprvé zlomenému srdci?

"BayBay, prosím, poslouchej mě, dobře? Nemohl jsem ti to říct, nešlo to, slíbil jsem Benjaminovi, že o tom nikomu neřeknu," zašeptal můj starší bratr. Bratr, který mi byl dodnes velkým vzorem, někým opravdu důležitým a nenahraditelným v mém životě, ovšem dnes se to vše změnilo.

"Takže jste mi radši lhali. Lhali jste mi přímo do očí a ani jednomu z vás to nevadilo," vzlykla jsem.

"Bay, cácorko, prosím. Musíš mě pochopit, kdybych ti to řekl, nikdy v životě bys se mnou už nepromluvila-"

"Tak doufám, že jsi rád, že jsem se to dozvěděla takhle, že jsem se to dozvěděla od někoho úplně jiného. Plánoval jsi mi to vůbec někdy říct?" Jen sklopil pohled, škrábajíc se na zátylku. Zavrtěla jsem hlavou a otočila se k odchodu.

"Bay, prosím, nech si to vysvětlit, nebylo to tak, jak to vypadá," promluvil tichým hlasem, otočila jsem se zpět čelem k nim. Sledoval mě zničeným pohledem a po tváři mu stékala jedna osamocená slza. Nikdy jsem jej neviděla brečet.

Jen jsem zavrtěla hlavou, otočila se a vyběhla z domu, slyšela jsem za sebou jejich hlasy, jak na mě volají, ale já je ignorovala a běžela dál, co nejdál od nich.

Už jsem v jeho přítomnosti nemohla být ani vteřinu...