Prázdninový útěk

Prolog

Stalo se to tak strašně rychle. Stačili 3 slova a já věděla jak to bude dál. Přála jsem si aby to byl jenom sen, štípla jsem se a doufala, že se probudím ve své velké, měkké posteli. Byla jsem tak naivní? Vážně jsem si myslela, že je to jenom sen a nic jiného? Když nás rodiče zavolali do obývacího pokoje, že nám potřebují něco říct, věděla jsem, že to bude důležité. Napadalo mě tolik věcí o čem by si chtěli popovídat, třeba o dovolené na kterou jsme se už všichni těšily, nebo o tom, jak to bude dál, ale to se nestalo. 31. 1. 2017 ve 14:33 přesně, nám rodiče oznámili ty 3 slova, které jsem od nich nikdy v životě nechtěla slyšet-Budeme Se Rozvádět a že se musíme rozmyslet jestli chceme k taťkovi nebo k mamce. Nevěděla jsem co v tu dobu mám udělat. Koukla jsem se na všechny kolem sebe a viděla jsem, jak se Lucy i Tomovi chce brečet. Nikdo nic neříkal. To ticho bylo k nevydržení. Co mám dělat, aby se naši dali zase dohromady? Jak dlouho už to trvá? V hlavě se mi rojilo tolik otázek, na které jsem chtěla znát odpověď, ale bála jsem se na to zeptat. Tak mi nezbývalo nic jiného, než začít brečet a utéct do pokoje ve kterém se zamknu.

Můj pokoj byl veliký, trávila jsem tam svůj volný čas. Vždy jsem věděla co mám dělat, jak si vyzdobit zdi a líbilo se mi, že si tam můžu dělat cokoli se mi bude chtít. Ale teď jsem neměla čas na hraní. Jen jsem si lehla na postel, která byla uprostřed pokoje, brečela jsem a přemýšlela jak to asi bude dál.

"Máme naplánovanou dovolenou v Řecku u moře. Moc se tam netěším, protože budu mít rodiče neustále za zadkem a bude to dlouhé. Celý měsíc z prázdnin budu jenom ležet na pláži a poslouchat, jak vlny bijí do útesů." říkala jsem si ještě včera večer, před tím než jsem usnula.

Jenomže teď je to všechno jinak. Ležím ubrečená na posteli. Mám napuchlé oční víčka a ne a ne přestat brečet. Jak to bude? S kým mám vlastně jít? S taťkou nebo s mamkou? Kdo mi poradí? Miluji je oba, moc je miluji, ale myslela jsem si, že se oni milují také. Asi jsem se spletla.