Metro 2033: Pod mrtvým městem

Počátek

Petr přišel do svého malého stanu, určeného pro osoby, který sdílel  jedním starým mužem. Vytáhl batoh s jeho osobními věcmi. Měl tam 3 věci. Knihu jejíž autor byl neznámý, jelikož přebal byl natolik poškozen, starou, rezavou kovovou kapesní svítilnu, do které měl 2 záložní baterie a nakonec psací bloček  , ve kterém měl nepodrobně nakreslenou mapu pražského metra. Jeho osobní věci byly však skoro každý 2. den kontrolovány. Petr žil na stanici Petřiny. Na této stanici panoval tvrdý totalitní režim. A to už 9 let, jak dlouho by to asi ještě vydrželi? Neustálé kontroly, špatné životní podmínky, neustálé projevy "všemi milovaného" vůdce, popravy, velmi špatní lékaři, tedy pokud vůbec nějací byli. Nikomu se zde nechtělo žít. Jedno se této stanici však muselo nechat. Na rozdíl od ostatních stanic neměli zas tak velké potíže s energii, díky malé vodní turbíně předělaného z motoru člunu. Sice zde bylo pouze nouzové osvětlení, ale od jiných stanic svítilo bez problémů neustále. Však i přes tuto malou výhodu stanice byla ta nejhorší k životu. Vše to začalo, když se tunely v bývalé alianci středu propadly a celé metro tak spolu ztratilo kontakt. Vlády na této stanici se ujal jeden muž. Jmenoval se Vítězslav, však ten kdo ho nazval jinak než Milovaným vůdcem byl ihned popraven. Šuškalo se, že nechal popravit i svou matku, však kdyby se k vyšším mocím doneslo, že se něco proti vůdci bylo řečeno, dotyčný by byl popraven. Tady neexistovali slova jako argument, nebo základní práva, 'úřady' ani tak neřešili jestli je ten údaj pravdivý, prostě jen jednali. K jídlu většinou to byli jen vařené houby. Vyšší vrstva dostávala každý 2. den maso a vojáci každý 5.. Houby se zde pěstovali na pravé koleji. Každý den se sklízely. Petr sroloval svůj spacák a nacpal ho do batohu. Vyšel ze stanu všude bylo jako vymeteno, všichni byli nejspíš ve svých stanech a připravovali se na další den. Po nástupišti chodili jen 4 vojáci. Alespoň jedno právo jim zůstalo, volné vycházení ven. Proto na něj jen jeden z vojáků pohlédl a odfrkl si. Petr seskočil na levou kolej. "Hej, co tam děláš? Okamžitě vylez ven, jinak- "Omluvte mne pane, spadla mi zde má svítilna." Odpověděl rychle Petr. "Co to má znamenat, skákat nadřízenému do řeči!" "Omluvte mne pane, už se to nebude opakovat." "Jen aby, jinak!" Pohrozil voják. "At žije vůdce!" Řekl Petr, aby nepadl v podezření.  "At žije vůdce!" Odpověděl voják a odešel. Petr si tam do díry schovával igelitovou tašku s houbami, které nashromáždil za poslední týden. Tašku strčil do batohu a vylezl zpět na nástupiště a šel dál. V duchu si neustále opakoval: " Ten modrý stan pro dva." Nakonec ho našel a odepnul plachtu. uvnitř stanu čekali 3 další lidé. Jeden byl holohlavý, další měl výrazné modré oči a ten 3. bylo dítě, které ani nechápalo co se děje. "Ty už si konečně tady. Skvělé můžeme začít." Řekl holohlavý muž jménem Karel  "Počkat? Ale kde je Alexandr? Bez něho nemůžeme." Řekl modrooký muž jménem Tomáš.  "Toho dnes ráno popravili. Prý pomlouval vůdce." Odpověděl Karel. Všichni smutně sklopili zrak. Musíme vyrazit už dnes!" Řekl odhodlaně Karel. "S tím strážným, se kterým jsem domluven, má stráž u uzávěru službu už dnes. Za chvíli se střídají stráže." Za malou chvíli všichni nepozrvaně vylezli ze stanu a seskočili k tunelu. Tiše se proplížil až k stanovišti s Hermetickou branou. Tam je čekal již předem domluvený strážný. "Rychle, jestli nás uvidí , tak nás všechny bude čekat ěco mnohem horšího než smrt. Pobízel je strážný. Hermetická brána nebyla otevřena celá. Když se všichni ocitli v tunelu, brána se uzavřela a zacvakla. An jeden z nich nemohl uvěřit tomu, jak to bylo lehké. Pokoušelo se o to již tolik lidí. Ti kteří se pokoušeli utéct byli veřejně popravováni pro zastrašení. Petr si pamatoval na jednoho chudáka který se pokoušel utéct, ale nepovedlo se mu to. To co mu udělali bylo strašné. Přivázali ho na židli uprostřed nástupiště a dlouho ho mlátili teleskopickými obušky. Uřezali mu prsty na pravé ruce a uši. Poté ubožáka opět začali mlátit. Nakonec ho i s židlí podpálili. Schválně mu do úst nedali roubík, aby jeho řev děsil přihlížející. Vůdce se na tuto děsivou podívanou díval neustále s úsměvem na tváři. Byla to hrůzná vzpomínka. Představoval si sebe namísto onoho nešťastníka. Malý chlapec který s nimi také šel, by se smrti také nevyhnul. Petr doufal, že kdyby je chytili tak že by alespoň klučina dostal provaz, stejně jako ráno jejich přítel Alexandr. Vyšli ve 2 hodiny ranní takže byli všichni dosti unaveni. Tento útěk plánovali skoro již 2 měsíce. Petr měl jako jediný svítilnu, která byla údajně vyrobena v 70 letech minulého století a svítila opravdu slabě, takže neměli moc světla. Malého chlapce, vzali s sebou na prosbu jeho matky. Ta umírala na horečku. Její prosba zněla takto: "Prosím pánové, vezměte mého Radečka sebou. Nemůžu dopustit aby vyrůstal v tomto pekle." Vedoucí skupiny holohlavý Karel toto poslední přání splnil. Nikdo se neodvážil ani špitnout ze strachu, že je někdo ze stanice uslyší. Nakonec se odvážil něco říct malý Radek:" Uvidíme i mutanty?" Mutanty dokonce i 48 letý Karel viděl jen jednou. Dlouho na chlapcovu otázku neodpovídal, ale nakonec se odvážil Petr "Bezpochyby. Jestli na ně nenarazíme tady, tak určitě u můstku. Tam budeme muset vyjít na povrch, jelikož tam jsou zříceny tunely." Odpověděl Petr co nejtišeji. "Jak budou vypadat?" Zeptal se opětovně Radek. "Víš, je spustu druhů mutantů. Dokonce i člověk trochu zmutoval. Sice většinu těch mutací ani nevidíme, ale jsou to mutace. Uvedu ti příklad, kdysi dávno když lidé žili na povrchu, tak potřebovali hodně slunce, ale tedˇ nepotřebují žádné" Karlovy chvíli trvalo, než mu došlo, že chlapec neví co to je slunce. Najednou světlo Petrovy slabé svítilny něco odhalilo. Vypadalo to jako mrtví lidé. Petr k nim přistoupil a pořádně si je pod svitem jeho svítilny prohlédl. Byli to vojáci z Petřin. Měli jejich odznak. Byli oblečeni v šedých ochranných oblecích. Dále  sebe také měli plynové masky a škorpiony s 2 zásobníky. Jeden byl ale již z půli prázdný. Vedle nich leželi rozbité baterky. Po chvíli přistoupil i Karel. "Před pár dny se nevrátila jedna průzkumní skupina. Myslím si, že jsme ji právě našli." Řekl Karel. "Na co zemřeli?" Zeptal se Tomáš, který se vynořil ze tmy.,, Petře, vezmi si jeden ten oblek a masku, budou se nám hodit." Petr neochotně svlékl mrtvolu a nasoukal se do ochranného obleku. Masku si zastrčil do batohu a samopal si vzal do ruky. Tomáš zamručel  "Já nic nedostanu?" Karel mu hodil sáček se sušeným masem, který ale Tomáš nechytil a spadl na zem. Tomáš ho spokojeně zvedl a rozbalil. Petr mu ještě podal svítilnu. Raději ji neházel, jelikož kdyby se svítilna rozbila, byli by všichni odkázáni na vlastní smysli. "Jdeme, nebylo by zrovna moc dobře, kdyby nás dostali." Všichni se dali zpátky do pochodu. Petr si pořád hrál s pažbou samopalu, kterou sklápěl tam a zpět. Připadal si jako jeden ze strážných na Petřinách. Jediným stisknutím spouště mohl ukončit něčí život. Byl to zajímavý pocit, namířit na někoho ze skupiny. Byl však Požádán aby toho okamžitě nechal, jelikož to znepokojovalo jak Karla tak i malého chlapce. Zbraň byla ovšem zajištěna."Jsme tam!" Vykřikl vítězoslavně Tomáš. "Jsme na Nádraží Veleslavín!" Pokračoval Tomáš ve svém radostném projevu. Tunel se již blížil k konci a skupina se tak dostala na stanici. Na straně tunelu měla nápis: "Nádraží Veleslavín". Stejně jako ostatní nové stanice trasy A, byla dostavěna narychlo ještě před válkou. Na zemi se váleli staré noviny, kusy oblečení někdy dokonce i nějaké šperky, které ale byli nejspíš jen bižuterie. Petr s Karlem se pokoušeli uzavřít hermetickou bránu vedoucí k tunelu z kterého, zatím co Tomáš sbíral vše co mohlo hořet. Potom se všichni sešli u hromady hořících novin a kusů oblečení. Karel začal vyprávět příběh o tom, jaký byl život na povrchu. Petr si pořád pamatoval pár věcí z jeho života. Všichni jen tak zírali do hromady shořelých novin a potom se všichni uchýlili do spacáků. Museli vstávat co nejdříve, aby se dostali co nejdál od Petřin, než si všimnou toho, že chybí. Spali celkem jen 2 hodiny. Potom dali sbohem Veselovskému nádraží a ocitli se opět v temném tunelu. "V tomhle tunelu zemřelo 8 lidí když se ještě stavěl." Řekl Karel hlasem, jako kdyby chtěl ostatní postrašit. "Hele, my už máme dost strachu z toho, že někde za zády máme někoho z Petřin." Řekl klidným hlasem Tomáš.  Petr se otočil aby se ujistil, že tam nikdo opravdu není, i když nic za sebou neviděl. "Jak si se dostal na Petřiny Karle?" Zeptal se Tomáš. "No, bydlel jsem původně na Florenci, ale pak mě velení poslalo na Petřiny s dodávkou humanitární pomoci. Bylo to nějaké jídlo a obvazový materiál. Nesl jsem do ve velkém batohu. S sebou jsem měl jeden z nejmodernějších samopalů v celém metru. Měl dva zásobníky, jeden s 20 a druhý s 30 náboji. Byla to úžasná zbraň. Když jsem tam došel řekl jsem si, že tam přečkám den. Tu noc se zřítili tunely ve středu metra. Možná by se tomu dokázalo říct i štěstí, ale za týden-vůdce." Dokončil Karel svůj příběh. "A co ty Petře?" Petr nereagoval "Petře, jak ses ty dostal na Petřiny?" Opakoval svůj dotaz Tomáš. "Bydleli jsme nedaleko stanice. Stačí?" Řekl nervózně Petr. Ve skutečnosti se na Petřiny dostal ještě chvíli před výbuchem.   Na stanici se ho ujala Dobrosrdečná žena, která v Petrových 13 letech zemřela na rakovinu. Na posledních 19 let svého života nevzpomínal rád. Sám málem zemřel na infekci v pravém rameni, ale tehdy byl nštěstí na Petřinách lékař, který byl alespoň trochu schopný. V malém bločku měl taky takový svůj malý deník. Zapisoval si do něj ty nejvýznamnější věci, které se mu stali. Cítil se ale poněkud trapně, když si to téměř každý 5. den přečetl nějaký důstojník provádějící kontrolu věcí. Některé stránky se dokonce i po prohlídkách ztráceli. Co se s nimi asi stalo? Možná jen někdo potřeboval papír na podpal. Světlo baterky pomalu skomíralo a Petr se sám sebe ptal, proč z těch rozbitých svítilen nevzali baterie.  Potom si však uvědomil, že má  batohu náhradní baterie. Karel vyndal malý předmět z vnitřní kapsy obleku a chvíli se na něj díval.  Potom s nejspíš všiml, že se na něj ostatní dívají. Karel ho hrdě ukázal. Byly to jeho kapesní zlaté hodinky. Všichni se na ně dívali s velkým obdivem. Bylo zvláštní, že člověk, který nemá ani svítilnu, má takový luxus. "Vždy jsem je schovával. Jsem si jist, že kdyby je někdo při kontrole našel, určitě by je zabavil. Jsou po mém pradědečkovy. Dělal průvodčího na Hlavním nádraží." Bylo až úžasné, jak byli zachovalé. Karel hodinky schoval zpět do kapsy. "Bylo 8 hodin. Nejspíš už zjistili, že nejsme v práci. Budou nás hledat po Petřinách a potom už vyšlou pátrací skupinu." Řekl Karel. "Jak to vše víš?" Zeptal se Tomáš. "Za těch 9 let jsem to vypozoroval. Opravdu hodně lidí se pokoušelo o útěk." Odpověděl Karel. Petrovy se začala honit myšlenka hlavou, že když se o útěk pokoušelo tolik lidí, tak proč by to mělo vyjít zrovna jim? Petr se Karla zeptal na svou myšlenku. Karel odpověděl: "Víš, myslíš i že všechny odchytnou hned na další stanici? Ne, většinou je chytnou až na mnohem vzdálenějších stanicích." Skupina šla ještě 2 hodiny než došla ke stanici Černý vrch. Svítilna kterou používal Tomáš odhalila stanici Černý vrch. Všichni s vítězoslavným pocitem vešli do kolejiště stanice. Na zdech byli napsány prapodivná slova. Některá byla dokonce napsána zcela jiným písmem. Vše to bylo psáno krví. Petr zneklidněl. Byla takto popsána celá stanice. Nikdo nevěděl, o to má znamenat. Potom však Tomáš osvítil velký nápis: "Vyadněte dokud je čas!" Karel potom zareagoval "To je všechno to samé slovo, ale psáno pokaždé v jiném jazyce! Vidíte třeba tam je to Rusky, je to v azbuce. A tam zase anglicky. Naopak tam to německy." Nikdo jiný, kromě Karla nevěděl, že takové země vůbec existovali. To že ten nápis byl ve více jazycích ostatní moc neuklidnilo. Tolik znaků. Něco se jevilo jen jako klikyháky. Potom ale svítilna osvítila nástupiště. V tu chvíli se rozezněl zvuk oznamující ukončení výstupu a nástupu. "Ukončete výstup  nástup, dveře se zavírají." Ženský hlas se rozléhal po celé stanici. "Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají." Opakoval hlas. Malý chlapec se dal do pláče. "Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají." Všichni propadli panice. "Zlaté Petřiny. Zlaté Petřiny. Zlaté Petřiny." Opakoval neustále Petr. Tomáš Petrovou baterkou odhaloval stále a stále znepokojivější objekty, nacházejících se na nástupišti. "Musíme vypadnou. Hned!" Řekl důrazně Karel. Chlapce popadl si hodil přes rameno jako mlynář pytel mouky a Petra za kapuci ochranného obleku. Tomáš se dopravil do tunelu sám. Hlas oznamující ukončení výstupu nástupu se stále vzdaloval a utichával. Až teprve když hlas nešlo vůbec slyšet, skupina se zastavil. "Co to sakra bylo?" Zeptal se udýchaný Tomáš. "Peklo." Odpověděl jednoslovně Karel.