Marina

Kapitola první

Už tři zmeškané hovory od Irene. Čtyři. Ne, nechce se jí na oslavu, kde uvidí, jak je starší a starší, zbytečnější a zbytečnější. Nebyla zbytečná. Jen se cítila zbytečná. Koukat celý večer na ty přetvařující se obličeje nebylo zrovna v jejím plánu na příjemný večer. 

*

Kurva.

Už pátý zmeškaný hovor. Uznávám, slíbila jsem, že dorazím. A že mám už 2 hodiny zpoždění. A nejspíš budu mít tři. Ale proč pořád otravuje? Ne dobře, asi jí na tom záleží. Další hovor jí vezmu. 

„Marino, nestalo se ti nic? Dorazíš tedy?" křičela do telefonu Irene. „Jsem v pořádku, za pár minut dorazím, musela jsem ještě něco dodělat do školy," zalhala jsem. „Dobře, těším se a dávej pozor" předstírala starost. 

*

Irene nepatřila zrovna mezi Marininy nejlepší přátele. Vlastně ji i nějakou dobu nenáviděla. Seznámili se na prvním stupni střední školy. Scuola secondaria di I. grado. Staly se z nich nejlepší kamarádky. Ještě s Elisou. Elisa nastoupila na střední asi o měsíc později, nikoho tam neznala a tak se jí Marina a Irene ujaly. Nakonec se z nich staly nejlepší kamarádky. Tedy až do doby, kdy Elisa přiznala náklonnost k Irene a po odmítnutí ze strany Irene si sáhla na život. A dosáhla. Od té doby šlo přátelství zbylých dvou holek ke dnu a teď už se baví jen aby to nebylo blbý.

Marina nikdy neměla moc dalších přátel, na které by se mohla obrátit. Vždy se spíše zaměřovala na školu. Excelovala ve všech předmětech. Akorát asi ve čtrnácti letech měla jedno horší období, kdy se její kvalita výsledků ve škole rapidně snížila. Problémy v rodině. Marina téměř nikdy o své rodině nemluvila. Možná proto, že se jí nikdo neptal.

*

Měla jsem zpoždění jen 168 minut. Jen co jsem vyšla z bytu, za pár chvil jsem byla propocená až.., no všude. Venku bylo přes 40 °C. Jen při mé cestě do Battistini k Irene omdlelo a možná už umřelo pár lidí. Po celém městě byly slyšet celé dny sirény, jakoby byl stav ohrožení. On vlastně byl, jen lidi umírali kvůli vedru. 

Irene bydlela kousek od podzemky, takže hned po tom, co jsem vylezla, jsem došla k jejímu domu. Její dům je velký, až moc na to, že tam bydlí sama a nejspíš ještě dlouho bude, protože má prý fóbii z mužů. Nebo oni mají fóbii z ní. Dům má asi osm místností, dvě koupelny a dvě kuchyně. Proč dvě kuchyně? Protože nedávno celý dům přestavěla na dvě bytové jednotky. V jedné chtěla bydlet ona a druhou pronajímat, nejlépe nějakému pěknému chlapovi, jak sama říkala. Jenže si zjistila fóbii, takže bydlí sama a má dvě kuchyně sama pro sebe. 

Zaklepala jsem na dveře a čekala, zda mi přijde někdo otevřít. Modlila jsem se, aby nikdo nepřišel. Jenže přišel. „Tak si přece jenom dorazila, moc se tu na tebe těšíme," snažila se Irene zbavit toho trapného ticha, které následovalo po otevření dveří. „Omlouvám se za zpoždění, všechno nejlepší k svátku, Irene," nasadila jsem milou tvář. Pak mi došlo, že má narozeniny. A že pro ni nemám dárek. Naštěstí jsem v kabelce našla dárkový balíček nějakých pudrů, který jsem dostala zdarma k nákupu. Vypadala celkem pobaveně, když jsem jí ten balíček dala. Po tom, co jsem vešla na terasu, jsem pochopila proč. Na stolku s dárky ležely asi čtyři další balíčky, které dostaly další hosté za nákup. Ale mně to bylo jedno. Aspoň jsem nebyla jediná. 

Počítala jsem každou minutu, každou vteřinu, jen abych už mohla odejít. Vypila jsem asi čtyři skleničky bourbonu, ochutnala mrkvový dort a chtěla jsem jít domů. Moc jsem chtěla. A tak jsem šla. „Irene, moc ti děkuju za krásnej večer, ale už bohužel budu muset jít, zítra musím do práce a jedeme dělat reportáž až k Neapoli, tak se chci ještě připravit a pořádně vyspat", řekla jsem přesvědčivě. „Jsem moc ráda, že jsi přišla. Napiš mi a někdy zajdeme na kafe", odpověděla. Rozloučila jsem se a šla jsem pomalu ke stanici. „A díky za originální dárek, Marino!", volala na mě. Kráva jedna. Oplatila jsem ji úsměv a šla dál. 

Venku pořád svítilo slunce, pařilo na seschlou zem a umřelou trávu. Soupravy jezdí každých pět minut, ale poslední dny, když je takové vedro, tak jezdí v intervalu asi osmi minut. Podívala jsem se na hodinky, bylo 19:17. Za hodinu mi začínalo Darované srdce v televizi. Po chvíli přijela souprava podzemky a já nastoupila. Málem jsem se pozvracela. Odér potu vevnitř se nedal vydržet a já se snažila ztlumit své dávicí reflexy. Na Rebibbiu to trvá asi 40 minut. K tomu musím ještě na Termini přestoupit. Po pár minutách jsem konečně vylezla z ráje výparů potu a čekala na další soupravu, která mě ve stejném duchu doveze k mému cíli. Dočkala jsem se, nastoupila jsem. Naštěstí tady pach potu cítit nebyl a lidí tu taky bylo jen pár. 

Sedla jsem si a pročítala jsem si instrukce k zítřejší reportáži. Občas jsem se ohlédla kolem sebe, jen tak ze zvyku. Teď se ale ukázalo, že jsem možná udělala dobře. 

*

Marina studovala žurnalistiku a při tom dělala novinářku na půl úvazku v jednom italském plátku. Nějak si vydělávat musela a za psaní článků měla peněz dost. Většinou psala spíše kuchařské recepty, něco o zahradničení ale občas dostala i větší kauzy. Ovšem jen zřídka, protože nebyly moc bezpečné. A někdy, když se podařilo sáhnout na kuří oko, mohlo jít i o život, ale to se stává jen zřídka. To byla práce, která Marinu naplňovala a bavila. Zítra má jet s Bertem, svým kolegou, do vesnice kousek od Neapole, kde se asi před rokem ztratila čtyřletá Bianca a asi před čtrnácti dny sedmiletý kluk, jeho jméno ještě nevyšlo na veřejnost, protože je ještě pořád pokládán za živého, na rozdíl od Biancy a navíc si to rodina nepřeje. 

*

U červené opatlané tyče stál chlap ve středním věku. Sledovala jsem ho už asi deset minut, pořád na mě zíral. Párkrát jsem dokonce navázala oční kontakt s očekáváním, že ucukne pohledem. Neucukl. Zíral dál. Příští stanice, Rebibbia. Konečná stanice, Rebibbia. V tu chvíli jsem začala mít opravdu špatný pocit, takže jsem si došla k vedlejším dveřím a po výstupu rychle hnala nahoru. Bohužel se mi potvrdilo to nejhorší.