umělý úsměv
maska smutek skrývá
stará vrba
nad řekou se kývá,
ve vodě se shlíží.
Dítě k nebi vzhlíží
v očích odraz hvězd
v mysli stovky cest
do blízkých dálek.
Utéct od válek...
A řeka plyne
klidně a tiše.
Prodluž se stíne,
jak básník píše.
Však vrba padá
a dívka mladá
tiše se dívá
dál smutek skrývá.
Krása hvězd zhasíná
dětské sny přetíná.
Zavřela oči
před klidem noci
hlava se točí...
Svět má teď v moci
dospělý den,
v němž ztrácí se sen.
A dítě odchází
nikomu neschází.
Hravost je pryč
ztracený míč.
Dětstvím všech hvězd
stářím všech měst
prochází bod,
jenž překročí schod
mezi dětstvím a stářím...
Nemysli na Řím!
Je ztracen, jako čas her
Teď už jen se s životem per.
Vrba je dřevo, hvězdy jen svítícím plynem
tohle si myslíme, s tímhletím žijem.
Z dívčiných slz stává se rosa
kráčí pomalu, samotná, bosa.
Tam na kopci, kde strom stojí
dívka ke smrti se strojí.
Pro vrbu na dubu umírá
její dech ve vánku tichounce skomírá...
Konopná oprátka stažená pevně
objímá dívku, přes všechno jemně.
Ztratila dětství, lásku i svět.
Jak lístky osiky budou se chvět
hvězdy svítící dáli.
Proč smrti bychom se báli?
Když dívka stala se jednou z těch světel
zářících tmou...
Kvetoucí jetel...
Plachty se dmou...
Pojďme si hrát dokud je čas...
