1.Část

9.5K 542 23
                                    

Christián

Seděl jsem v jeskyni, v díře ve zdi a zaposlouchával se do všech zvuků lesa, které jsem mohl slyšet. Tohle je asi má jediná zábava.

Sluch mám víc než dobrý takže slyším přes celý les. Doufám, že tentokrát konečně zase uslyším člověka. Jeho rychle bijící srdce, nebo jeho křik, když na někoho volá do dálky.

Olízl jsem si mosně rty, když jsem si vzpomněl, jak dlouho jsem neměl krev. Opřel jsem se, ale zavazeli mi mé "stužky", jak tomu říkám, a tak jsem je zatáhl zpátky do místa na zádech, odkud jdou.

Skvělá pomůcka při lovu kořisti. Někdy se díky nim ani nemusím hnout z místa. Mé jídlo si takhle k sobě přitáhnu lehce.

To je nuda. Protáhl jsem se a zvedl se. Lidi už tu skoro nejsou, takže budu muset do města. Tam to nesnáším. Samí nechutný puch a nevychovaní puberťáci.

Už jsem chtěl použít svou upíří rychlost, když jsem konečně zavětřil rovnou několik pachů lidské krve. Lidi! Dnes se přece jen najím tu. Pach byl čím dál silnější, takže se přibližovali.

Schoval jsem se před jeskyní a vyčkával, až vlezou do mé nastražené pasti.

Kuro

Ráno jsem se musel vzbudit brzo, protože otec by mě zase mohl potrestat za to, že jsem líný, i když on vyspával pořád.

Je skoro pořád opilí a aby mě tolik nebil, dávám mu své vydělané peníze z různých brigád, které většinou utratí stejně za chlast.

Další část peněz musím dát zase spolužákům, co mě šikanují a zbytek mám pro sebe na uživení, jinak bych byl už dávno mrtvý.

Naštěstí otec spal na gauči. To jsem si tedy myslel, dokud mě jak jsem procházel nechytil za rukáv a nepřitáhl si mou tvář blíž k jeho obličeji.

Polkl jsem a čekal co udělá.Místo rukávu vzal mé hnědé vlasy a škubl. Zajíkl jsem se.

Už vím co chce. Peníze. To jsem mohl čelat. Podal jsem mu ty, co jsem měl na svačinu a on mě pustil.

Hned jsem utíkal rychle do školy, protože jsem šel později než obvykle. U školy už na mě čekali kluci, co mě šikanují.

Vzpomněl jsem si,,že díky otci jsem neudělal jejich úkoly. Přišel jsem pomalu k nim.

"Máš ty úkoly?"Vyštěkl na mě hned jeden."Z-z-zapomněl jsem.T-táta..."Snažil jsem se nějak vymluvit, ale bylo to marné."Jak si můžeš dovolit nemít ty úkoly spratku!"

Zařval a rozmáchl se proti mě pěstí. Nevím co to do mě vjelo, ale vyhl jsem se a on neudržel rovnováhu.

Díky tomu, že v noci pršelo, dopadl do velké louže, kterých tam bylo hodně.K jeho smůle dopadl do té největší.

Všichni co byli před školou se začali hlasitě smát. Měl jsem opravdu velké štěstí, že hned nato zazvonilo.

"Tohle si vyřídíme po škole zmetku!"Řekl mi ještě celý mokrý a odešel. Celá škola proběhla k mé smůle rychle. Hned jak zazvonilo jsem vyběhl tryskem ze třídy.

Ale kluci byli už před školou a čekali na mě. Rozeběhl jsem se proto rychle pryč, ale oni za mnou. Blížili jsme se k Lesu sebevrahů.

Jmenuje se tak, protože každý kdo tam vkročí už se nevrátí. Neměl jsem ale na výběr, napadl mě totiž šílený nápad. Jít tam a vytratit se. Určitě mě nebudou pronásledovat.

Ale i když jsem tam vběhl,utíkali za mnou dál. Nemohl jsem nikam uhnout, prostě to nešlo.

Mohl jsem jen běžet. Když už mi docházel dech, uviděl jsem jeskyni. Záchrana! To jsem si ale jen myslel.

Strach z upíraWhere stories live. Discover now