Stopy večera

~*~

Zhlížet ze svého bytu panelového domu v nočních hodinách mám převelice rád. Hlavně v zimním období, ve kterém je nějakou tou vrstvou sněhu posytá místa, kam oko dohlédne.
Jednoho obvyklého večera jsem opět usedl k teplému hrnku čaje s mou oblíbenou příchutí šípku. Je to velice uklidňující čaj, pročišťující i ty nejmenší meze mysli od špatných a nevítaných myšlenek. Jen jediná lampička svítila místností. Sedě u okna, vyhlížeje ven, ani jemné oranžové světlo jej neprozrazuje.
Vzdychl jsem si, očima jezdím metr po metru po zemi, na které jsou tucty stop každého člověka, který v poslední době tudy prošel. Ať už pospíchal, byl zamýšlený, rozčilený, ba i milován, stopy jsou vždy stejně tiché a nic neříkající o lidech. Ano, samozřejmě z fyzikálního pohledu se lze určit rychlost chůze a tím zjistit, jestli člověk naštváním rychle šel, ale naprosto obyčejnému muži, jako jsem já, nic neříkají a tak jsou spokojené. Plní úkol svého majitele a na nic si nestěžují.
Zlehka jsem pokýval hlavou do stran, muselo tudy projít hodně lidí s různými problémy, ale kolik z nich je řeší? Kolik z těch individuí si opravdu řekne: "vyřeším hlavní problém a budu šťastný!"? Méně procent než je myšleno. Člověk si nedokáže přiznat, že i ty nejmenší maličkosti jsou základem dobrého života a spokojených dnů bez otravných starostí.
Přesně takhle jsem vždy přemýšlel, upíjel chladnoucí čaj a občas i vyšel ven, abych tu večerní atmosféru zažil i někde jinde, než na svém místečku u mě v ložnici.
Těsně před tím, než mě napadl další skvělý důvod, na co jsou stopy ve sněhu dobré, vykoukl pejsek menšího vzrůstu ven ze dveří. Aby to neznělo pro čtenáře tak zvláštně, ze vchodu ze kterého pejsek vylezl byl přímo naproti mému oknu, takže stačilo abych sjel pohledem níž a mohl jsem krásně vidět a cítit tu radost z pejskovi chůze, že je konečně na čerstvém vzduchu, nehledě na to, že se nachází na chodníku téměř uprostřed města.
Dveře ještě za sebou schovávaly postavu, nejspíše majitele zvířátka. Jako v normální večery jsem čekal otrávený obličej, ruce schované v teple kapes a popotahování, jelikož si dotyčný zapomněl kapesníky.
A nemýlil jsem se, jak jsem zjistil po pár nejistých krocích po počátečním ledu, který se s výsměchem válel před vchodem do budovy.
Mám ve zvyku opustit, tedy očima, postavu a na chvíli pozorovat něco jiného, ale dnešek byl dosti prapodivný sám o sobě, takže mě neudivilo, když jsem zůstal pohledem u majitelky, podle culíku schovaného pod čepicí a zlehka vyčnívajícím ocáskem konečků to byla žena, konkrétně slečna.
Lákající vůně šípku mě donutila si opět loknout téměř vystydlého čaje. Jak už ze zkušenosti vím, tahle teplota značí přibližně dvacet minut od nalití horké vody do vnitřku hrníčku. Čas ubíhá rychle při jakékoliv činnosti, kterou děláme rádi. Ale neříkám nic nového, tenhle fakt se už od pradávna ví.
Vrátíme se k pejskovi a jeho majitelce.
Slečna, jistě mladého věku, dovolil bych si říct, že studentkou na střední odborné škole. Vypadala chytře, přesto unavené oči byly vidět na metry daleko. Jak říkám, dnes je zvláštní den a to nejen pro mne. Dívka, nebojím-li se říct, nevypadala z prvu v dobré náladě, ale jak se ukázalo, opak byl nejspíše pravdou.
Jakmile si všimla, že led je na ní hodný a pustí ji bez sebemenších problémů dál, lehce se usmála směrem dolů k zemi na vděk zmrzlé vodě. Pejsek byl čiperný, užíval si pozorovat sníh, ba i k čemu tlamičkou čichat, doufaje nálezu nějakého nového pachu.
Mezitím tím, co si pejsek dával pozor, aby nevkročil do navádějící bílé deky, majitelka se procházela po skryté trávě. Chodila pomalu, tahala nohy po zemi, přičemž udělala před sebou hromádky sněhu, jako to dělá krtek. Úsměv si neslezl z obličeje, ba se i zvětšil v moment, kdy si všimla radostně přicházejícího zvířátka. Neváhala a sehnula se k bílé dokonalosti, nabrala oběma rukama pořádný kopec chladného peří a posypala jím svého malého ochránce, který nebral ohledy na zábavu a snažil se utéct dřív, než se jeho srsti dotkne jakákoliv studená věc. Dívka se nahlas zasmála úprku a následnému šibalskému pohledu od pejska.
Na moment jsem se opět soustředil na vychladnutý čaj a dopil ho celý, mezitím slečna ještě párkrát hodila sněhovou koulí po svém mazlíčkovi a když už jsem opět dával pozor, co se děje, už jen chodila po neprošlapaném sněhu s rukami v kapsách.
Bylo jistě vidět, že nad něčím přemýšlí, nad něčím, co ji nenechalo spát a nutilo ji to myslet neustále nad řešením. Tvář byla lehce křečovitě zamračená. Ale jen to chvilku, dokud pejsek nekýchnul a neprobudil tak slečnu z myšlenek. Ta, s pohledem stále k zemi, dostala brilantní nápad. Bylo mi jasné, co chce dělat a také nebylo lží, že tohle nedělala už roky.
Pod slabými uličními světlý začala chodit tak, jako kdyby baletila a bruslila zároveň. Nedá se moc dobře popsat, jak přesně to vypadalo z mého pohledu, ale z její strany to bylo něco úžasného a srdce probouzejícího. Sledovala s radostným smíchem stopy, lajny stop, celé vzorce, které za sebou zanechávala. Její boty neměly podpatek, ani žádný vzor stop. Tím pádem byla naprosto anonymní a krásně se s tím plulo po sněhu, jelikož boty zlehka klouzaly.
Sám jsem z toho pohledu ztratil pojem o tom, že jsem vlastně uvnitř bytu a ne venku s ní.
Musel jsem protřepat hlavou, abych se vrátil tam kde jsem, avšak i ona končila se zábavou, protože i ji samotné začali chladnout prsty schované v botách. U již odemčených dveří, připravených na vstup, zavolala na pejska, který neváhal a přiřítil se k ní a i dál do vstupu paneláku. Naposledy se slečna rozhlédla po celé té bílé nádheře, pokochala se sněhem, který už příští den takový nebude, jelikož se dny víc a víc oteplují.
S opět rukami v kapsách následovala svého mazlíčka do temného vnitřku paneláku.
Já také vstal, prohlédl si v rychlosti celý můj výhled, otočil se na patě a s dobře naladěnou náladou jsem šel v klidu spát.