Ten povrchní/ Draco Malfoy(Dramione) - FF

Nalezený

Změnit minulost, abych byl milován. Ovládnout svět, abych milovat nemusel. Copak se to všechno vždycky netočilo jen kolem lásky? To jediné, co jsem musel přijmout, bylo právě to, že jsem si zrovna tohle vždycky přál. To, čeho se bojím bylo, že o to přijdu a proti čemu bojuji, je a jsou všichni, co mi stojí v cestě k lásce.

Zavřel jsem oči a skočil do první díry. Proč ne do té prostřední? Protože jsem udělal až moc chyb, než abych si lásku zasloužil. Nemohl jsem si ji ani přát. To by bylo sobecké - což je ostatně I důvod, proč jsem si nevybral možnost třetí. Pokud bych změnil minulost, láska by došla sama, byl bych šťastnější. A moc? K čemu by mi byla?

Ať už to mělo znamenat cokoliv, vlastně už mi to mohlo být jedno. Už v lese jsem byl smířený s tím, že zemřu. Tohle pro mne byl jen bonusový čas.

Znovu jsem se ocitl ve Velké síni a seděl na stoličce v čele sálu. Profesorka držela v ruce Moudrý klobouk a těsně než mi ho nasadila, všechno se to zastavilo.

„Tohle není představa. Jsme v minulosti," uslyšel jsem svého dvojníka, jak ke mě pomalu kráčí. „Vybral sis, že bys nejradši změnil minulost a teď je to na tobě. Můžeš ji změnit. Řekni, že chceš do Nebelvíru, budoucnost se přepíše a ty budeš šťastný. A nebo to neudělej a přijdi o možnost změnit to, co jinak budeš muset přijmout."

„Řekl jsi, že ať si vyberu cokoliv, nic z toho nedostanu."

„Lhal jsem," usmál se, „a nebo lžu teď," podotkl po odmlce a urovnal si kravatu.

„Řekl jsi, že jsem v soudním procesu. Proč bys mi nabízel něco takového?"

„Je na tobě jak si to přebereš," řekl a luskl prsty. Vše se zase dalo do pohybu a on zmizel. McGonagallová mi na hlavu položila klobouk.

„Ne!" zakřičel jsem, než stihl vyslovit mé zařazení. V sále se zhostilo ticho. „Chci do Nebelvíru," pronesl jsem odhodlaně. Klobouk se se mnou chvíli hádal. Měl za to, že patřím na sto procent do Zmijozelu, ale nakonec jsem mu to rozmluvil a on mi vyhověl.

Najednou se všechno začalo vlnit. Přetváří se skutečnost?

Hloupost, zase jsem naletěl. Ani jsem se nenadál a ležel jsem v lese nad propastí. Mohlo mi dojít, že se té díře neříkalo To, co nejde změnit, jen tak. Nerozuměl jsme tomu. Co to jako mělo být? Další pitomá představa? Takhle ale působila tolik skutečně. Nejspíš už nějaký ten soud nebo co to mělo být, rozhodl a vyplivl mě zpátky tam, kde jsem skončil.

„Draco, uteč!" uslyšel jsem povědomí hlas. Otočil jsem se a opravdu. Byla to Grangerová. Stála kousek ode mě svázaná kouzlem. „Běž, je to past," zašeptala. Postavil jsem se na nohy. Netrvalo dlouho a kolem nás se začali objevovat smrtijedi.

„To, co jsi udělal, je naprosto neslýchané," zasyčel otec a přeměřil si mě pohledem. „Musíme stanovit opatření, Draco. Je mi líto, ale Pán tě označil za nebezpečnou osobu, musíme ti odebrat veškerou moc."

„Co-cože?"

„Odevzdej mi svoji hůlku, Draco, ať nemusí dojít k něčemu horšímu." Chtěl jsem mu říct, že ji nemám, ale držel jsem ji v ruce. Jak to bylo možné? „Dej mi ji, Draco," natáhl ke mně ruku a čekal.

„Nikdy se ti nevzdám," odsekl jsem. Nemohl jsem jim dovolit vzít mi moc. Co bych bez ní byl? Úplná nicka.

„Ani pokud jinak umře?" ukázal na Grangerovou, „donesly se k nám informace, že jsi jí zachránil život. Určitě by jsi nechtěl, aby to bylo zbytečné. I když by to mohlo být romantické - oba zavražděni jen proto, že jeden z nich byl až příliš hrdý." Podíval jsem se na ni a věděl, že tohle dopustit nemůžu. Vždyť tu jde o život. O její život. Už jsem mu chtěl hůlku dát, ale asi jsem se rozmýšlel moc dlouho. Asi jsem působil moc hrdě.