Obránce víry

Opouštíme kostel

"U všeho co to bylo?" Řekl si Jeknum, když se před několika sekundami probudil. Byl celý zpocený, čelo měl mokré a přitom neměl na sobě ani deku. Než se vzpamatoval, začal si tak v duchu říkat, co ho probudilo. Paměť se mu najednou probudila a byl to onen sen, co ho přiměl vzbudit se. Bohužel nic si z toho nepamatoval, jenom to že byl v černé místnosti se zlatými dveřmi. Nic víc, tak si šel znovu lehnout. Do rána ho tentokrát nic nevzbudilo.

Poté co vstal, trvalo mu asi pět minut než vstane z postele, stále přemýšlel nad dnešní nocí. Kněží z ostatních pokojů vstali v klidu, oblékli se a šli se nasnídat. Jeknum ne. Chvíli si opíral hlavu o ruku a hleděl do stěny která stála před ním. Pak pohleděl doleva a tam stála skříň plná knih. Že by si nějakou nepřečetl? Vzal tedy jednu, byla to kniha jménem "Potulné světlo". Příběh o ní je velmi starý a nikdo ani přesně neví, kdo ho napsal. Mágové říkají, že ho napsal jen obyčejný pobuda, co cestoval po světě a vymýšlel si příběhy. Kněží věří v to, že ho napsal čaroděj, co doopravdy viděl světlo, které ho doprovázelo při jeho tůrách. Ochraňovalo ho před veškerým nebezpečím, zejména před monstry z temných lesů Awhurgu. Je to ale už jen povídačka, někteří na to ovšem věří.

Otevřel knihu na stránce 124, trefil se přímo na začátek kapitoly osmé a četl si.

"Potřeboval jsem se schovat, za šustěním lesů se ozývaly podivné zvuky. Znělo to jako chrapot, někdo se ke mně snažil mluvit ale nešlo mu vůbec rozumět. Měl jsem v ruce pochodeň a když jsem jí namířil k nejbližšímu místu odkud to znělo, spatřil jsem to. Stvůra se širokými zuby, minimálně vysoká 3 sáhy, tvarově mi připomínala trolla nebo zmutovaného vlkodlaka. Neustále se to na mě dívalo a odmítalo ukázat tvář. Měl jsem strach jestli se to po mně vrhne, protože pokud nestihnu zareagovat, už si nikam nezajedu. V tom se ze stínů vyplazily i ohromné ruce té bestie. Byly poseté nesrovnanými drápy a neustále se ohýbaly, když ale v tom mi na pomoc...."

Najednou ho začala bolet hlava a před sebou začínal vidět černě ze stran a nevnímal zbývající text. Knihu upustil na zem a levou rukou si podržel čelo. Nevnímal, neposlouchal a temnota se mu začala rozšiřovat čím dál více. Nezavíral oči, měl je otevřené dokořán. Před nimi byly další oči, zářily bledě bílou a něco šeptaly. Bolest hlavy se začala zhoršovat a Jeknum spadl z postele. Najednou nic, všechno černo zmizelo. Bolest hlavy vymizela, vstal a v klidu se převlíkl. V hlavě si ale pořád říkal, "Co se to se mnou děje?" Na takovou otázku si nestačil odpovědět.

Šel se nasnídat. Dnes bylo k snídani šunka s Borienským chlebem, který se dodával velice špatně a byl drahý. Ale když přišel, tak to byla delikatesa. Na povrchu je krásně křupavý a uvnitř měkký jako polštář. Navíc vydržel 3 měsíce být stále tak chutný, jako je teď. Až na tu cenu a dopravu. Všichni kněží si nakonec pokojně vychutnávali snídani a tu zapíjeli pivem. Správně by se nemělo v kostelích pít, ale Werdští kněží si prostě nedají říct.

Posadil se za dlouhý stůl a snídal s ostatními. Jídlo si ale vůbec nevychutnával, připadalo mu jako kdyby jedl kameny, které se v jeho ústech rozmělnily na písek. Na pozdravy knězů nereagoval, na vtípky se nezasmál. Byl jako paralyzovaný a přitom se mohl hýbat, jeho mysl nebyla v pořádku. Když se otočil doprava, přišel farář Thelmon. Všichni kněží i Jekmun dali ruce k sobě, pěsti přes sebe a začala modlitba.

"Bohu světla!"

"Bohu světla!" Opakovali kněží.

"Nechť v tento sluneční jasný den jsi nám poskytl dobrého jídla a my ti oplátkou tvojí budeme nadále projevovat čest a spravedlnost k věřícím tvému i k věřícím jinému bohu."