„Tak na nový rok!" pozvedla jsem skleničku. „Hodně štěstí, zlato!" zašeptal mi do ucha můj milovaný přítel a políbil mne.
Celý dům už spal, jenom já jsem byla ještě stále vzhůru. „Hned jsem zpátky." zašeptal David, když jsme si okolo jedné ráno šli lehnout. Jeho hned se ale protáhlo už na hodinu a čtvrt. Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat do obýváku, jestli neusnul na gauči, jak bylo jeho dobrým zvykem. Dostat se tam ale znamenalo projít celý studený dům až na druhý konec. Došla jsem tedy k židli a natáhla jsem si tepláky, abych ve svých pyžamových kraťasech a tričku s krátkým rukávem cestou nezmrzla. Vzala jsem si mikinu a vyšla jsem z pokoje.
Když jsem procházela okolo sestřina pokoje, ztuhla jsem. To, co jsem slyšela, se tedy rozhodně nepodobalo klidnému oddychování. Zaklepala jsem na dveře a doufala, že už dvojice bude zticha. Nemohla jsem tušit, kdo si za dveřmi tak užívá, protože sestra, no, řekněme, že nebyla úplně typ na dlouhodobý vztah. Rozdováděný pár mne ale naprosto ignoroval. Odolala jsem touze protočit oči a nakoukla jsem dovnitř.
To, co jsem viděla, mi naprosto vyrazilo dech. Na posteli ležela Elena a nad ní se tyčil David.
Ani můj příchod je ale nevyrušil. Rychle jsem z místnosti vycouvala a pokoj jsem zase zavřela. Opřela jsem se o dveře a sesunula jsem se k zemi. Nebudu brečet! Nebudu! Seběhla jsem po schodech dolů, popadla jsem boty a vyběhla jsem na ulici.
Bylo mi jedno, že nemám bundu, i to, že vlastně nevím, kam jít. Jediné, co mne teď zajímalo, bylo to, že s tím hajzlem nezůstanu ve stejném domě už ani minutu. Utíkala jsem tichým Doncasterem, a i když byste to asi na Nový rok nečekali, bylo tu mnohem prázdněji než obvykle. Doběhla jsem až do parku. Tam jsem se sesunula na lavičku. I přes mou snahu nebrečet mi z očí začaly téct slzy.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale muselo to být dlouho. Mohlo být tak půl čtvrté ráno, když si vedle mne někdo sedl. Teda spíš sebou hodil na dřevěnou lavičku, až to zavrzalo. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na tak nečekanou "návštěvu". Byl to muž s hnědými vlasy. Víc jsem ale přes kapuci a šálu vidět nemohla. Naklonil se dopředu a zadíval se před sebe. Po chvíli vytáhl mobil, který neustále vyzváněl, a zvedl ho.
„Předem ti říkám, že se tam nevrátím ani omylem. A pokud tě zajímá, co se stalo, tak se zeptej jí." Ukončil hovor a vztekle hodil mobilem o zem. Rozsypal se na několik kousků. Muž zabořil tvář do dlaní.
Utřela jsem si slzy a trochu roztřeseným hlasem jsem řekla: „Taky problémy na Silvestra?" Hořce se uchechtl. „Tak trochu. Moje přítelkyně se rozhodla odstěhovat do Itálie, no, a místo toho aby mi něco řekla, tak se radši vyspala s mým kámošem." „To je mi líto." zašeptala jsem. Do očí se mi znovu hrnuly slzy, když jsem si uvědomila, jak se jeho situace vlastně podobá té mé. „Nemusí. Stejně už nám to moc neklapalo. Co vytáhlo z postele tebe, tak brzo ráno?" zeptal se. Jeho hlas mi byl až moc povědomý. „No, vlastně něco podobnýho." řekla jsem a snažila se nebrečet. „Můj přítel, teda teď už asi spíš ex, mě podvedl s mojí sestrou. V domě mojí mámy! On-" Víc už jsem toho říct nedokázala, protože se mi zlomil hlas. Zase jsem na tváři cítila slzy a už jsem se je ani nesnažila setřít. Věděla jsem, že by to bylo zbytečné.
Ucítila jsem ruku, která mě objímala kolem ramen. Nemusela jsem moc přemýšlet, aby mi došlo, čí ruka to je. „Prosím, hlavně se nelekni." řekl. Nechápavě jsem se na něj podívala. V tu chvíli si ale stáhl kapuci. „T-to má být vtip?" vykoktala jsem. Díval se na mě Louis Tomlinson. Ano, ten Louis Tomlinson, který byl členem One Direction. A já teď, několik let po rozpadu této skupiny sedím s mým bývalým idolem na lavičce a svěřuju se mu se svým problémem.
„Fajn. Takže, vypadá to, že mě znáš." řekl, asi aby přerušil to ticho kolem nás. „Eh, jo. Znáš holku, která ne?" odpověděla jsem mu rozpačitě. „Ne. Ale já neznám tebe." Usmál se. „Promiň, jsem Mia." Podívala jsem se na jeho ruku, která stále spočívala na mém rameni. „To co se stalo mě moc mrzí." zašeptal. „Musí to být vážně debil, když podvede takhle hezkou holku." Sklopila jsem hlavu. Cítila jsem, jak červenám. Nejspíš jsem musela být rudá až za ušima. Eh, jo, nikdy jsem neuměla přijímat komplimenty úplně v klidu. „Jsi roztomilá, když se červenáš, víš to?" Uchechtla jsem se. „Tak teď se budu červenat ještě víc." Zasmál se. Ten smích byl nakažlivý, takže jsem se začala smát taky. „Vidíš, úsměv ti sluší mnohem víc než slzy." řekl. Přestala jsem se smát, protože jsem si uvědomila, že David mi vlastně nikdy nic podobného neřekl. Znovu jsem pocítila chuť brečet a jedna neposedná slza stekla po mé tváři dolů. „Co se stalo?" Setřel mi ji. „Řekl jsem něco špatně? Notak!" Vypadal skoro až zoufale. „Ne, ty za nic nemůžeš." řekla jsem. „Já jen, David mi tohle nikdy neřekl." Odhrnul mi pramen vlasů z tváře a dal mi ho za ucho. „Na něj už nemysli, Mio." Objal mě. Zabořila jsem mu tvář do hrudi. I přes jeho snahu mě uklidnit jsem se znovu rozbrečela. Jenom mlčel a hladil mě po zádech. „Promiň." zamumlala jsem, když jsem se odtáhla. „To nevadí." usmál se. Objala jsem se pažemi, abych se alespoň trochu zahřála. „Je ti zima?" zeptal se. Začal si sundávat svou mikinu. „Ne, není. Nech si ji." řekla jsem rychle. Zasmál se. „Notak, vidím, jak se klepeš." Přehodil mi svou mikinu přes ramena. Vděčně jsem se na něj podívala. „Ale teď bude zima tobě." řekla jsem. „Neboj. Já nezmrznu." Unaveně jsem mu opřela hlavu o rameno. Objal mě kolem pasu a dal mi pusu do vlasů. Trochu překvapeně jsem zamrkala. Jen jsme tam tak seděli a objímali se. „Louisi?" přerušila jsem tu tichou chvíli. „Copak?" zašeptal. „Děkuju." „Nemusíš mi děkovat. To spíš já bych měl. Za to, že tu jsi, že tě můžu držet v náručí a za to, že ses mi svěřila. A popravdě doufám, že tohle všechno teď nepokazím." Držel mě za ruce a díval se mi do očí. „Jak bys to asi tak mohl pokazit?" zeptala jsem se s úsměvem. „Takhle." zašeptal. Sklonil se ke mně a přitiskl své rty na ty mé. Chvíli jsem tam jen strnule seděla, ale potom jsem začala spolupracovat. Zajela jsem mu rukama do vlasů a přitáhla jsem si ho blíž k sobě. Když nám začal docházet vzduch, odtáhli jsme se. „Páni!" Opřel si čelo o to mé. „Vážně ses bál, že to tímhle pokazíš?" zašeptala jsem a znovu ho políbila...
::::::::::::::::::::::::::::::::
„Ale copak? Chceš alkohol? Ale to nesmíš, lásko!" Zasmál se. Natlačil mě na kuchyňskou linku a objal mě kolem pasu. Své ruce posunul na mé bříško, které bylo už trochu větší než obvykle a otočil si mě k sobě. „Už se těším, až se to malé narodí." zašeptal mi do rtů a políbil mne. „Já taky." Vyšli jsme na balkón. „Deset! Devět!..." ozývalo se z balkónu pod námi. „...Dva! Jedna!" „Miluju tě!" zašeptal mi do ucha. „Já tebe!" odpověděla jsem mu a nad našimi hlavami se objevil ohňostroj.
:::::::::::::::::::::::::::::::::
Ano! Žiju! :P
Takže, mohli jste si všimnout, že jsem trochu poupravila svůj popis. Od teď oficiálně poslouchám 1D.
No, přiznám se, že tahle povídka mě napadla asi v jednu ráno, takže má trochu zpoždění. I tak ale doufám, že tuhle splácaninu vezmete jako přijatelnou Silvestrovskou povídku.
Omlouvám se za chyby!
Šťastný nový rok!
PS. Na mém profilu si můžete přečíst i další povídky! ;o)
Komentář potěší!
Go-yay
