Jednou v roce

Tik tak, tik tak, tik...

Jen jeden den v roce objeví se a zmizí.

Před padesáti lety

„Pojď honem! Tady to je. Vidíš?" Chlapec ukazoval na rozpadlou budovu. Střecha toho domu byla podivně hnědé barvy a navíc to místo páchlo. Divný železitý puch pokrýval celé pole.

„Já ti nevím. Vážně je to tam?" Zeptal se druhý chlapec poněkud přiškrceně. Oba se podívali na rozpadající se chatrč. Kdysi to možná byl krásný venkovský domeček, nebo lovecká chata, teď to ale nebylo nic víc než nestabilní hromada cihel připomínající stavbu.

„Víš přece, co se o tý budově vypráví?" Zeptal se první chlapec a měsíční svit ozářil jeho zlaté vlasy. Druhý kluk, ale jen zavrtěl hlavou. „Nebuď blázen a pojď." Chlapec, s vlasy hnědými jako ebenové dřevo, vykročil sněhem směrem k chatrči. Sníh mu křupal pod nohama, ale jeho parťák zůstal stát na místě. Váhal.

Toto místo bylo divné, zvláštní, zlovolné...chlapec nemohl najít to správné slovo. Jeho prababička mu kdysi řekla, že tu dříve býval les. Žádné pole, ale les. Jednou se prý děti asi v jeho věku rozhodli zapálit nebe, ale to se zvrtlo a les vyhořel. Všechno se obrátilo v popel kromě té budovy.

„No ták Jimi, zamrzl jsi tam?" Rozesmál se jeden z chlapců. Jimi zavrtěl hlavou a ukázal na budovu. „Nezdá se ti divná, Zuli?" Druhý chlapec se zamračil, když ho Jimi oslovil jeho přezdívkou. Jimi a Zuli, tak jim říkali všichni z vesnice, nikdo neznal jejich pravá jména.

„Je to stará zřícenina, nic víc." Odvětil Zuli, ale pak si budovu prohlédl pořádně a zalapal po dechu. V okruhu dvou metrů a ani na střeše nebyl žádný sníh, dokonce tam nebyla ani ta ledová břečka, co vzniká, když se zem posolí.

„Jimi, není tam žádný sníh. Koukej. Jak je to možný." Zuli vykročil blíž, ale Jimi jej chytil za ruku. „Pojďme pryč," zaprosil.

„Co blázníš? Podívejme se dovnitř." Trval na svém Zuli, pak to Jimi uviděl, něco se tam pohnulo, ale ve stejný okamžik jej vítr uhodil do tváře, tak silně, že si musel zaštítit oči. Jakmile vítr pominul Jimi už nic neviděl, jen chatrč, ale instinktivně vytušil, že tam pořád něco je. Znovu zatáhl Zuliho za rukáv, ale nebyl to Zuli, kdo se k Jimimu otočil.

Jimi s hrůzou hleděl do tváře něčeho, co už nebylo jeho přítel. Ne. Mělo to sice stejné oblečení, ale nepůsobilo to vůbec lidsky. Jimi klopýtl, ale to co nebylo Zuli jej pevně drželo. Oblohu pročísl blesk a Jimi se opět díval na Zuliho.

„Jimi, co je to s tebou? Koukáš jako bys viděl ducha." Zeptal se teď už zas Zuli a táhl Jimiho k budově. „Zuli prosím, pojďme domů. Vůbec se mi to tu nelíbí," ale Zuli nedbal a šel s Jimim dál, až došli před rozpadlé dveře.

Nebe se zalesklo,v dáli se zahřmělo a pole ozářil blesk. Zuliho obličej se změnil. Z chlapcovi tváře vysely kusy masa a seschlé kůže, jeho oči plály rudě. To co kdysi bylo chlapcem vycenilo na Jimiho obnažené hnědé zuby v nechutném úsměvu. Hlas toho stvoření zněl podivně pokrouceně, jaksi zastřeně a když promluvil zápach z jeho úst udeřil Jimiho do tváře, až sebou chlapec trhnul.

„Tak Jimi, pojď dál!" Řekl tvor a strčil Jimiho dovnitř rozpadlé chýše.

Křik malého chlapce se nesl nocí. Oblohu protnul další blesk a křik ustal, tak rychle jako začal. Rozpadlá budova zmizela, rozplynula se v noci.

Současnost

„Katy! Katy, vidíš tam tu budovu?" Děvčátko přikývlo. „Před týdnem tam nebyla." Řeklo děvče zamyšleně. Druhá dívka se sladce usmála. „Pojďme se podívat dovnitř."

Děvče přikývlo...