Odložený případ - Mnoho psů, zajícova smrt

I. díl - Začátek konce

19. 5. 2015 – Farmaceutická fakulta, New York

Vždycky když jdu po tomhle smaragdovém trávníku, říkám si, co tady vlastně dělám? Vždyť nejsem ani chytrý, ani pěkný, ani jinak zajímavý. Jsem jen obyčejný kluk, který se přimotal do rodiny s osobním letadlem a tlustou peněženkou.

A teď? Teď jdu jako zbitý pes po prázdném kampusu do jedné z laboratoří pro zapomenuté poznámky, bez nichž mi pěstouni ani dveře neotevřou. Jsem tu více méně načerno. V tuhle hodinu by tu už nikdo neměl být a ještě se do fakulty vůbec dobývat.

Už jsem si přisedával ke dveřím a z kapes lovit šperhák s baterkou, když jsem něco zaslechl. Vyděsilo mě to, ale nejsem přece žádný srab, tak jsem nad tím jen mávnul rukou a začal se rýpat v zámku. Znovu se to ozvalo a to hlasitěji. Někdo do něčeho tvrdého bouchal a nebránil se násilí. Co tady kdo dělá? Vždyť je už pozdě na vzdělávání. Nevím, jestli se mi to zdá nebo ne, ale podivné vrčení mi na statečnosti nepřidávalo. A to dost, jdu pryč, a tak jsem se rychle zvedl k odchodu. Snažil jsem se jít tiše, ale když mé uši zaregistrovaly další nepříjemné zvuky za mnou, bylo mi jedno, jestli mě chytí. Hlavně ať neskončím, jako další zahrabaná mrtvola někde, kdo ví kde.

„Prosím... Pomozte mi." Prudce jsem sebou cukl a otočil se. Nebyl to nijak nebezpečný hlas, jak jsem nejprve myslel. Byl to hlas dívky a konkrétně Claudie Dawsonové – nejkrásnější dívky, kterou jste kdy spatřili. Byl to ten typ holky, kterou jste zaslepeně milovali, i přesto že jste ji vůbec neznali. Chtíč v klucích vyvolávala, jen co kolem nich jedinkrát prošla. Byla ztělesněný anděl. Tolik nedosažitelná. Její dokonalý a jemný hlásek jsem hned poznal, i když jsem ho v tak zděšeném a vyčerpaném stavu ještě nikdy nevnímal nebo vlastně neměl důvod vnímat. Na nic jsem nečekal a rozutekl se k ní. Ležela na zemi, uprostřed školní louky a prudce krvácela z hlavy, na rukou, jimiž si držela břicho, měla viditelné známky boje a její oči byly strachy vytřeštěné do neznáma.

„Claudie," nadzvedl jsem ji a položil si ji do klína. „Je tu někdo! Halóó! Pomozte nám!" křičel jsem z plných plic a ještě se ji u toho snažil udržet při vědomí. „Claudie, podívej se na mě," zvedl jsem jí opatrně bradu. Jen koukala a občas mrkla, „to zvládneme, někdo přijede." Odhrnul jsem jí vlasy z obličeje a sebejistě se na ni usmál. Mohl jsem se cítit, jak jsem chtěl, ale rozhodně ne sebejistě. „Je tu někdo? Pomozte nám," zavolal jsem ještě do ticha. Nevzdám to, dokud mi neusne v náručí. A to se nestane, nedopustím to.

„Louisi," řekla tiše až neslyšitelně, přesto jsem to dokázal z jejích roztřesených rtů vyčíst. Řekla moje jméno. Ví, jak se jmenuju.

„Ano," přitakal jsem a snažil se zachovat klid.

„Jsi krásný," pohladila mě třesoucí se rukou po obličeji a pokusila se o malý úsměv. Dva roky ani nevěděla, že existuju a najednou mi tady skládá poklony. „Zůstaneš se mnou?"

„Samozřejmě. Nikam nejdu a ani nepůjdu," chytil jsem ji pevně do náručí a snažil se vstát.

„Zůstaňme tady," zašeptala a dlouze se na mě podívala.

„Potřebuješ do nemocnice a tady se zdá, že nikdo není. Tady ti nikdo nepomůže," vysvětloval jsem jí naši situaci. Ale opět se pod jejím tichým nátlakem posadil.