Déjá Vu

A Beautiful Lie #39

„You say you wanted more, what are you waiting for? I’m not running from you.“

A BEAUTIFUL LIE

Jonnie:

„Jakube?“ Tikala jsem pohledem z jednoho na druhého, naprosto překvapená osobou, která právě vešla do pokoje. Bez jediného slova se usmívala.  

Jakub neodpovídal, pouze se na mě usmál a zavřel dveře, dveře, ze kterých jsem ještě před půl sekundou chtěla utéct.

Stojím jako přimražená k podlaze.

Co ta tady dělá. Proč se usmívá.

Proč se usmívají oba?

Otočila jsem se doslova na podpatku zpátky k Jenně.

„Halo? Můžete mi říct, proč se oba usmíváte a co tady Jenno děláš?“

„Na to stejné bych se měla zeptat i já tebe.“ Řekla ledovým klidem až mnou projel mráz, když nehtem pomalu přejížděla po opěrátku gauče.

„Co prosím?“

„Nehraj to dál Jonnie,“ usmála se a já přísahám, že nevím jak vyhnat ze sebe ten nutkavý pocit prorazit jí lebku její vlastní botou.

„Co?“ Dělej Johano, že nevíš o co běží, hraj tupce a možná tě nezabije.

Zabije.

Sakra ale doslova!

Místností projel pichlavý smích.

„Ale Jonnie,“ pořád se smála. Jakub jí mezitím ladně nabídl sklenici ginu a posadil se vedle ní na gauč. „Jakub mi to řekl, řekl mi o tobě.“

„Co? Cože si udělal? Počkej, moment,“ rukou jsem zamávala po své levé straně, abych se ujistila, že když to se mnou sekne, narazím do zdi a s trochou mého štěstí se možná zabiju dřív, než to stihne ona.

Pomalu jsem se opřela o stěnu a nadechla se „Co víš? Co ti řekl?“ Podívala jsem se s naprostou nechutí Jakubovi do očí, který měl pořád stejný výraz.

Výraz, jako kdyby se nic nestalo.

Neznám Jennu. Neznám jí! Sakra do prdele, neznám jí a ona nemá ani jedno jediné právo vědět o mně nic! Nemá právo na nic!

Stejně tak rychle začínám litovat sama sebe a svojí silné vůle, kterou jsem zřejmě nepotkala ani z vlaku a za mojí nevymáchanou hubu.

Jak jsem mu mohla říct něco o sobě, když to byl jen někdo, koho jsem potkala na letišti?

Proč mi teď všechno, co udělá, komplikuje život?

„Řekl mi o vás dvou, ale no tak Jonnie, nedělej z toho žádnou vědu, já z toho taky žádnou nedělám.“ Usmívala se na mě „posaď se.“ Poplácala na místo vedle ní a já zůstala zírat jako tupá.

„Pojď k nám Jonnie.“ Usmál se Jakub, po kterém jsem měla sto chutí hodit tu jeho skvělou lahev toho jeho skvělého ginu.

„Proč si jí to řekl?“ zeptala jsem se suše stále připevněná nohama k podlaze.

„Sedni si sem.“ Kéž bych teď tu lahev jen měla v ruce!

„Proč si jí to řekl?“ Opakovala jsem svou otázku, teď už ale v našem rodném jazyce. „Odpověz mi!“

„Jonnie, ty víš že,“

„Mluv česky!“ Sykla jsem po něm a Jakub se zatvářil zmateně. Jenna se pořád usmívala, jako kdyby měla v hlavě uložený překladač.