Bedtime Stories

Děvčátko na houpačce

Lura (15 let)
..............
Laura se zrovna přistěhovala ale vůbec se jí tu nelíbilo, byla zvyklá na život ve městě a ne na ten na samotě. Dům byl možná velký ale také hodně starý a jeho základním a také téměř jediným materiálem bylo dřevo.
Neměl vůbec žádné vybavení, vše si musely přivézt z jejich starého domu.  Lauře se tady vůbec nelíbilo, jediné co jí přišlo fajn bylo to, že vzadu na obrovské zahradě stál strom a na něm vysela houpačka. Měla houpačky ráda a tahle doslova fascinovala. Hned jí napadlo že by se tam dalo skvěle trucovat.
.........
Ráno se Laura probudila s hroznou bolestí zad, spala jen na tvrdé matraci a tak není divu že jí bolelo úplně všechno a ne jen záda. Měla velký pokoj s výhledem přímo na ten strom s houpačkou. Když procházela kolem okna podívala se z něj, spíš ze zvyku, ale hned se zastavila a zaměřila se na strom, konkrétně houpačku. Někdo na ní seděl. Vypadalo to jako malá holčička, ale jak by se tam dostala?  Houpačka byla hodně vysoko, skoro jeden a půl metru nad zemí. Nedokázala si to vysvětlit a tak to ignorovala s domněnkou, že se jí jen něco zdálo.
Jakmile se to ale opakovalo celý týden, už to ignorovat nedokázala. Jedno ráno, když holčičku zase viděla už se vážně naštvala, seběhla schody, vzala si kabát a boty a vyběhla k houpačce. "Hej! Ty! Nemůžeš si sem chodit. Tady nebydlíš, běž si domů. Tohle je soukromý pozemek tak padej nebo zavolám policii!"    Holčička nedělala nic, jen seděla a držela se provazů. Pak ale najednou zašeptala skoro neslyšitelně „Měla jsi mě nechat být, teď zemřeš stejně jako já. Krutě a bolestivě. " Laura se zarazila, nevěděla jestli se má bát nebo být naštvaná. „Tak mě nech a odejdi,  odstěhuj se dokud máš čas, nechceš přece aby se tvé mamince něco stalo že ne." Tohle už bylo na Lauru moc, mráz jí projel tak tvrdě až jako by cítila jak jí mrzne každý sval v těle „Tak a dost! Okamžitě vypadni nebo zavolám policii! "  „Lauro copak tam děláš? A na koho chceš volat policii?  Zlato pojď dovnitř snídaně je hotová. Honem nebo ještě nastydneš. " Laura se ohlédne a přemýšlí jestli maminka vážně holčičku nevidí, holčička pořád jen koukala před sebe a nevypadalo to, že by se chtěla pohnout, natož odejít. „Mami zavolej policii, tahle malá holčička asi nechápe, že na cizí pozemek se neleze a nehodlá odejít. " Laura si pyšně založí ruce na prsou a nasadí výherní výraz. „Cože? Jaká holčička? Je ti dobře zlato? " Laura vyvalí oči a rozmáchne rukama „Jak jaká? Sedí přímo tady na houpačce! " Ukáže zoufale nahoru na houpačku. Její matka zamžourala přes hustou mlhu ale viděla jen temný obrys své dcery  „Nech toho Lauro, nic tam není tak pojď na snídani. Hned! " Zvýšila její matka hlas, což dělala poslední dobou velmi často, ale tohle bylo jiné. Byla opravdu naštvaná „Ale mami ona..." „Lauro hned! " Ozvala se dokonce ozvěna, prolínala se mezi stromy v hustém lese za domem až do naprosté tmy z které už nebylo cesty ven, a tak raději poslechla, a s pohledem do země odcházela směrem k domu.
Když se další den probouzela, holčička už tam nebyla, tak si řekla že snad konečně vyhrála a holčička opustila jejich pozemek.

......................................  
Uběhly už celé tři týdny ,od doby kdy holčičku viděla naposledy, a tak jak už to tak bývá když máte pocit že jste něco zvládly, měla opět tu čest ji spatřit. Neviděla ji už ale jen z dálky a jako na houpačce.

 Viděla jí do obličeje. Nebyl to pěkný pohled, jedno z jejích očí bylo zcela rozleptané jako od nějakého prostředku na nádobí, ve tvářích měla vyřezané kruhovité otvory a obsah jejího břicha  vesele vlál ve větru, čas od času jako by upustil trochu krve aby mohl vlát dál, ale všechny vnitřnosti stále pevně držely na jejím těle i navzdory tomu, že od hrudníku k podbřišku neměla téměř žádnou kůži, zbytek toho co by mohlo kůži připomínat mělo až na pohled chladně působící odstín. Lauře se z toho pohledu udělalo zle, ale když se na ní holčička usmála, a z jejích úst začal vykapávat podle všeho zbytek obsahu jejího žaludku smíšený s krví, měla Laura už vážně co dělat aby se nepozvracela nebo neomdlela. 

Když jí zavolala její matka na snídani šla okamžitě, protože už s ní nechtěla mít žádné spory alespoň do konce měsíce když se celé tři týdny hádaly.
Cestou zpátky nahoru do pokoje se jí už udělalo lépe, dost možná proto, že holčička už tam nebyla a Laura tak mohla celý poslední den domácího vězení prospat.

 Nikdo jí celý den nerušil, všichni věděli že jí nebylo dobře a tak jí chtěli nechat odpočívat, no byla možná chyba chyba právě matky že jí nepřišlo zvláštní že cely den bylo v pokoji smrtelné ticho. 

Když další den ráno vešla její matka po zaklepání do jejího pokoje s tácem plným výživné snídaně a kuřecí polévky, padla jí čelist a tác se snídaní se roztříštil na zem.
Horká kuřecí polévka jí popálila nohy, ale v tuhle chvíli ji svírala mnohem větší a silnější bolest. Když viděla svou dceru jak visela nad postelí s rozleptanou kůží a dírou do břicha, rozpuštěnou zřejmě od prostředku na vytírání který se povaloval na zemi, mohla vnímat jen tu ukrutnou bolest uvnitř sebe. 

V tu chvíli jí začali běhat hlavou ty nejhorší myšlenky. Proběhlo jí hlavou, že to možná byla sebevražda kvůli všem těm hádkám, nebo možná kvůli ní, vše by odpovídalo.                                Tedy až na to, že byla hřebíky které měla zatlučené skrz dlaně přibita ke zdi. 

Když pár hodin po tom přijela policie a případ definitivně prohlásila za sebevraždu, myslela si její matka nejprve že je to jen vtip ale když policie odjela naprosto a s klidem, zhroutila se.
O tři týdny později si koupila nový dům, našla si nového přítele a dostala od svého psychiatra  prášky na nervy. Její život vypadal na skvělé pokračování, její přítel s ní chtěl dokonce mít miminko a ona nebyla proti. Jediné co v jejím skvělém životě teď nebylo byla Laura.
Vše už bylo zabalené a stěhováci právě táhli poslední krabici s věcmi. Lauřina matka se šla naposledy podívat na houpačku pod kterou Laura stála těsně před tím, než začala být jejich konverzace tvořena pouze z hádek, povzdechla si když si vzpomněla jaké to bylo když žily ve městě, všechny společné nákupy a večery v kinech, vyhrkly jí slzy do očí při té vzpomínce, než ale stihla začít plakat objal jí její přítel  a potichu jí připomenul že by už měli jet, matka jen s úsměvem kývla a společně odcházeli k autu, když se neposedy ohlédla na houpačku jako by tam někdo seděl, jako by Laura z té houpačky pozorovala jak odjíždí a opouští jí, zatřásla nad tím ale jen hlavou a řekla si, že je to jen vedlejší účinek léků.

 Nastoupila do auta a už se ani jednou neohlédla a tak se v Lauře začala hromadit nenávist a vztek a do dnes čeká a doufá, že další majitel domu bude mít víc než jen jedno dítě.