18.část

1K 67 14
                                    

Pohled Vadima

Vzal jsem do ruky telefon a odemkl ho. Jedna ze stovky nepřečtených zpráv, které dostávám často od různých firem. Různé reklamy ve videích, které tam ''nenápadně'' spousta video tvůrců podstrčí se mi hnusí. Když už nějakou nabídku dostanu, řeknu to hned, ne? Mezi spamem zpráv od firem se topil vzkaz od Lilly.

L: Zlobíš se na mě?

Přečetl jsem si zprávu a zasekl se. Nevěděl jsem co odepsat, a tak jsem radši nenapsal ani čárku. Z části jí chápu, ale jsem taky naštvaný. Možná bych neměl být, ale nemůžu si pomoct. Vše se poslední dobou točí kolem ní. Mám jí rád, ale taky mě dokáže pořádně naštvat. Právě sedím na Staroměstském náměstí a pozoruji zástupy lidí, stojících před slavným Orlojem. Lidí je tu sice méně než přes den, ale pořád jich tu není nejméně. Nechápu co na tom vidí. Jsou to pouze hodiny. A co víc... všichni si to hloupě fotí. Kdyby odložily telefony a užívaly si okamžik, udělaly by lépe. Oči jsou ten nejlepší fotoaparát, který máme.

Opuštěně sedím s roztaženýma nohama a mobil v ruce. Pořád přemýšlím nad odpovědí pro Lilly. Potřebuji si to promyslet minimálně do zítra, ale jak jí znám, nebude chtít čekat. Kdybych jí odepsal hned, tak to co bych napsal by si mohla vyložit špatně. Bude to mou, ale i její náladou. Tedy tipuji, že je podrážděná. Přeci jenom... neodepisuji jí, po tom, co jsem ji osahával. Zář z pouliční lampy, která mě osvětlovala někdo zastínil. Stál přede mnou a mnul si ruce zimou. ,,Ehm... potřebujete něco?'' Zvedl jsem se. ,,Ahoj Vaďáku! Mohl bych se s tebou vyfotit?'' Vyhrkl na mě. I když jsem měl sto chutí říct, že já nejsem já, vyfotil jsem se s ním. Propichoval jsem ho pohledem, a muselo mu být jasné, že chci aby odešel. Neučinil tak. Stál přede mnou a upřeně na mě zíral. ,,Ještě něco?'' Falešně jsem se usmál a on přikývl. ,,Podpis.'' Sahal po kapsách, než vyndal zmuchlaný papírový kapesník. Znechuceně jsem se na něj podíval. ,,Neboj, není použitej. Teda... alespoň z téhle strany.'' Vtiskl mi kapesník do ruky a já na něj nevěřícně hleděl. ,,A čím se ti mám podepsat?'' Ptal jsem se a přál si, aby už odešel, a vzal si něco, čemu říká nepoužitý kapesník. ,,Stačí, když se do něj vysmrkáš.'' Řekl zcela vážně a usmál se. Kapesník jsem upustil a s tichým rozloučením jsem odešel. Hulákal na mě různé věci, které po nějaké chvíli přerušila hudba z bílých sluchátek.

Dojel jsem domů a hledal klíče, které jsem ovšem dal do kapsy, kterou prohlédnu jako poslední. Stává se mi to vždy! Měl bych si vyhradit jednu kapsu, do které je budu dávat. Hledání se zmrzlými prsty, není moc příjemné. Konečně jsem je našel, schovávaly se v zadní kapse mých tmavých džín. Pomalu jsem odemkl a vešel do našeho panelového domu. Bydlíme v přízemí, takže množství schodů budu zažívat jen u Lilly. Jestli se tam teda vůbec ještě někdy dostanu. Zesmutněl jsem. Lilly nepatří mezi holky, které hned odpouští. Ale možná jsem jí nenaštval. Kdybych jí naštval, tak by nenapsala, no ne?

Došel jsem k bytovým dveřím, které vedou do našeho bytu. Jedním z klíčů, které byly uvázané na stříbrném kroužku jsem odemkl. Potichu otevřel dveře, a doufal, že nikdo z rodičů nebude vzhůru. Sice jsou na mé pozdní příchody zvyklí, ale nemám rád, když je takhle po večerech potkávám. Opatrně jsem se zul a zavřel dveře. Vše jsem dělal co nejtišeji, ale nepovedlo se. ,,Vadime?!'' Ozvalo se z obývacího pokoje. ,,Jo.'' Ozval jsem se na zpět a šel pozdravit. ,,Ahoj mami.'' Pozdravil jsem mezi dveřmi a pomalu odcházel. Nečekal jsem, že mě pozdraví. Nikdy to nedělala. Vždy jen tak mírně pohodila hlavou a pohladila jejího malého psa. Odešel jsem do pokoje a hned zasedl za počítač. Pustil ho, a čekal než se zapne. Pořád jsme přemýšlel, co Lilly odepíšu. Už jsem se cítil, jak holka, která neví co chce. Když se zapnul počítač a monitor osvětlil celý můj tmavý pokoj, začal jsem stříhat video, které musím zítra vydat.

Jsi to ty?Dove le storie prendono vita. Scoprilo ora