Zima zdá se krásná,
svou povahou křehká, nepolíbená.
Ne však tak krásná,
když nás živé nemiluje.
Cítím to, její mráz mě spaluje.
Jak jen se jim mé vědomí hnusí.
A vše ostatní?
To nemilosrdně dusí.
Duše má tomu oponuje,
ovšem ona mi to s úsměvem ignoruje.
Je to tu, mé tělo chřadne.
Stonek slabounký
smutně mi vadne.
Listy, zapírajíc vzpouru
neudrží se, padnou dolů.
Vidím druha mého, umírá,
a já? Následovat musím.
Přesto co vidím, je nádhera.
Třpytící se odraz lesků magických
už navždy utkví v očích mých.
YOU ARE READING
Poezie do kapsy
PoetryHlavou myšlenky bloudí, mají špatné pudy, tímto bych ráda zapudila ty děsivé bludy. Tvář milá se denně směje, nikdo však neví, co uvnitř mě se děje. Pocity píšu, probouzím, strastím tak volnost nabízím.
