Dopisy pro Doctora

1. Kapitola - Stín

Oh, ano! Úplně jsem zapoměla popisek. 😂 Takže, tento příběh byl již jednou publikován. Nu, nelíbil se mi. Proto tu je znovu a upragován! Budu hrozně ráda za všechny vaše komenty s připomínkami. ❤

Drobná hnědovláska seděla v pochřadlé trávě třpytící se rosou v odrazu měsíce. Temná propast v jejích očích do sebe vsakovala všechny hvězdy na obloze a skoro porcelánové ruce trhaly papír. Jen tak si v šatech seděla a nevnímala ten chlad kolem. Jako by se všechno štěstí ztratilo. Hrubě hřbetem ruky setřela slzy a postavila se. Po celém těle ji proběhl mráz a ona nechajíc roztrhaný arch papíru za sebou odešla. Bosé nohy se špinily blátem při jejích tvrdých krocích. Došla až na kraj. Na kraj samotného města, kde končila všechna příroda. Vykasala sukni, zvedla jednu nohu a při doteku chladného betonového chodníku se otřásla. Když pevnýma nohama stála na té ledové ploše, vyrazila do osvětlených míst.

Bezduše chodila ulicemi bez života. Všechny křiklavé bilboardy hlásaly o nepravém štěstí. Jak je dnešní doba uspěchaná a položená do depresí. To ona nechtěla. Nevěřila těm lžím a radši snila o krásné Británii. Snila o sněhu a ještě krásnějších hvězdách. Dotknout se Big Benu, projít se po Tower Bridge, krmit holuby na Trafalgarském náměstí a bezstarostně se smát. Chtěla zpátky domů a věděla přesně co udělat. Z tajné kapsy šatů vytáhla podivnou baterku svítící modře a vydávající bzučící zvuk. Zašla do uličky, kde světla blikala a kolovaly zde povídačky, že kdo tam vstoupil se už nevrátil. Hnědovlásce docházely síly a tak myslela jen na hezké věci. Na její dva bratry, školu a hlavně na to, až znovu uvidí staré fotky svého otce. Dorazila až na samotný počátek tmy. Vydechla obláček páry a nechala tmu, aby ovládla její mysl a tělo. Nechala ji proniknout do nitra své duše a ukázala ji po čem opravdu touží. Krev v žilách ji vřela a pokožka nepříjemně pálila. Byla jako zkamenělá, neschopna jakéhokoliv pohybu. Jediná její spása byly chladné kamenné ruce, které po ní sahaly. Stahovaly ji pod hladinu všeho možného. V očích viděla pouze sochy ronící slzy jako ona. Svoje anděly.

Když otevřela oči, stála uprostřed prosluněného Londýna. Lidé na ni mezi rychlými rozhovory divně koukaly, ale ji to nevadilo, neboť právě byla doma. Rozhlédla se pro orientaci a hned se vydala známým směrem. Při cestě domů se zařekla, že již nebude chtít lepší život. Uvědomila si, že ji nikdy nebude lépe než zde na Zemi. Obklopená rodinou a přáteli.
Před cihlovým domem si uhladila roztrhané modré šaty a došla ke dveřím. Ty obdarovala zaklepáním. V oněch dřevěných dveřích stála hnědovlasá žena s úsměvem. Jakmile si uvědomila totožnost dívky, dala ji facku.
„Hezké uvítání," procedila dívka.
„Bylas pryč celý rok! Stálo ti to za to Niomi?" hlesla hlasem žena.
„Byl to jen den, mami. Navíc není důležité kde všude jsem byla, záleží na tom, kam se vždy vrátím."
„Jistě že se vždy vrátíš sem. Nejsi jako tvůj otec, který si bezstarostně zmizí a nechá mladou dívku s dítětem samotnou. Aspoň ty jsi rozumná," pohladila ji po zacuchaných vlasech. Znechuceně koukla na ten výjev a odešla. Niomi se nezmohla na žádnou reakci. Pokud tu chtěla zůstat, musela přikyvovat na slova její matky. I když nikdy s nima nesouhlasila. Pořád ji ležel v žaludku její táta, kterého Niomi tolik obdivovala. Umřel ve válce a i když si ho skoro nepamatuje, je to pro ni ten nejlepší táta.

Vešla do domu a skoro neslyšitelnými kroky si to zamířila do patra jejího pokoje. Opatrně zavřela dveře a úlevně oddechla. Byla opět doma. Tři bílé stěny a jedna šedá uzavíraly život malé hnědovlasé Niomi. Ta se odlepila od dveří a kolem šedé zdi ozdobené pozlacenými kolečky se zuby zapadající do sebe došla ke skříni. Z té vytáhla čisté prádlo a dveřmi vedle skříně vešla do koupelny. Svlékla se, za účelem ze sebe spláchnout všechnu tu hrůzu, pustila teplou vodu. Po dlouhé koupeli se oblékla do jednoduchých černých kalhot a do těch ledabyle zastrčila košili. Mokré vlasy připomínající vodníkův šos vyfoukala a důkladně rozčesala. V koupelně tímto skončila, ještě popadla její bzučivé světýlko a vešla zpět do pokoje. Její kroky hned vedly k psacímu stolu. Tam otevřela notebook, pustila si zprávy od kamarádky.

-„Niomi? Kde jsi?"
-„Aspoň odpovídej! Niomi! Potřebujeme tě ve škole."
-„Ihned se ozvi! Potřebujeme tě! Hned teď!"
-„Našli jsme Doctora! Byla odebrána část jeho rozhovoru. Tý věci, kterou máš, říká Sonický šroubovák. Ozvi se prosím."
-„Kde lítáš? Jestli jsi zase někde ve Vesmíru! Niomi zavolej."
-„Byl tu Doctor. Ptal se na tebe. Doctor Rodriges říkal, že jsi nebyla na prohlídce. A ty jsi nikdy žádnou prohlídku neprošvihla. Mám o tebe strach."
-„Fajn, tohle už překračuje všechny hranice. Ihned se ozvi!"
„-Niomi!! Jsou tady. Potřebujeme tě!"
-„........."

Niomi se objevila hrůza v očích. V její hlavě kolovaly otázky, co zase provedla. Hnědovláska popadla své bzučítko, nově nazvaný sonický šroubovák a vydala se do okolního světa. Ještě než poctila nicotu svým tělem, vzala černý kabát s botami stejné barvy. Pořádně zabouchla, rozhlédla se a zahnula doprava. Chvíli šla dlouhou ulicí, když uslyšela divný, nepopsatelný zvuk. Rozhlédla se, ale nikde ani človíčka. Zahnala ten zvuk hluboko do mysli. Netušila, že její pohádkový muž měl stejnou cestu. Jeho podivná loď zastavila na druhém konci pozice Niomi. Oba dva směřovali k bílému domu na vrcholu trojúhelníkového ostrůvku. Niomi šla velmi rychle, skoro běžela. Odmítala myslet na smrt své nejbližší přítelkyně.
Došla až k baráku, bzučítkem otevřela a vešla dovnitř. Neobtěžovala se zavíráním přes ten spěch. Nejprve oběhla přízemí rodinného baráčku. Vše zůstalo na svém místě, žádné náznaky boje. Proto vyběhla po schodech do pokojíku kamarádky. Rozrazila dveře a strnula na místě. Uprostřed pokoje leželo jen tak pohozené tělo blondýnky. Bílý koberec zdobily vsáklé potůčky krve. Niomi blíže přešla k dívce. Sedla na kolena, důkladně prohlížejíc každý detail těla. Na rukách byly vyryty nožíkem čárky, postupně se po třech přeškrtávajíc. Až teď hnědovláska pochopila co se tu stalo a propukla v tichý pláč. Chytla přítelkyni za ruku. V její ruce však něco spočívalo. Niomi vytáhla kousek zmuchlaného papíru. Snažila se ho narovnat a rozluštit vzkaz.
Jdou si pro krev. Najdi ho dokud můžeš.
„Ach Laro. Jsi ta nejlepší přítelkyně, víš? Je mi to líto," pošeptala, prsty přikryla smaragdové oči prosící o život. Tělo vzala do náruče a kolébala ho při pobrukování písničky jazyka lidem neznámého. Silné dunivé kroky se rozléhaly po prázdném domu a Niomi byla odhodlaná prolít krev...