Já, mé druhé já a naši přátelé

2. Kapitola - FemiBus!!

Asi hodinu trávím rozbíjením ledové vrstvy usazené na jedné z našich verand. Pokud doufáte, že k tomu mám nějaký hlubší důvod, tak nemám. Je prostě uspokojivé poslouchat ten zvuk a moct něco rozbít.Je to celkem neškodný způsob, jak zkrotit moje masochistické sklony, projevující se touhou a nadáním k rozbíjení věcí. Jinak řečeno, rozmlátit koštětem cokoli je fajn, jen je těžší vybrat si něco, co nikomu chybět nebude - a to u ledu platí.

Naši jsou na dovolené, já tu tvrdnu sama a po dvou týdnech už mi to vážně leze na mozek. Na druhou stranu, absolutně mi nechybí některé vrtochy mých drahých příbuzných, jako je třeba zanechávání nepořádku úplně všude, i na těch nejnemožnějších místech - nebo hlučná hudba z minulého století, která roztřese celý dům ( z předminulého století), pokaždé, když se snažím učit. P o k a ž d é.

I když musím uznat, že bělostná a ledem obalená krajina za okny je skvostná a připomíná pohádku od Disneyho, ta zima a příšeří, které panuje uvnitř domu to kompenzuje a prostě není fér, že naši se teď skoro doslova pečou na jihu. Zahřívám se uklízením, už třetí den nosím stejné oblečení, protože kdybych se měla převléct, tak mezitím umrznu a poslední čisté kalhoty mám na sobě víc jak týden. Nevím, jak se zapíná pračka. Měla bych navštívit babičku, která žije v domově důchodců ve městě, ale dojít až na zastávku, která je bezmála kilometr daleko po lesní cestě (schované pod ledem, který klouže jako..... jako špatně posolené schody do pekel) a nastoupit na jediný autobus, který dneska jede, zpátky poklusávat pěšky patnáct kilometrů a přemýšlet nad vyhaslými kamny, ledovým čajem plus haldou učení na pondělí... fakt ne. Sorry, babičko, až v týdnu.

Fajn, začnemě mluvit o něčem, co lidi opravdu zajímá víc, než mé poustevnické žití na samotě. Sociální život. Ne, vážně, proč někdo má sadistické potěšení ze čtení zkreslených zápisků svého spolužáka, nebo kamaráda? Odpovězte mi. Bello? Kari? Bramboro? Elfíku? Skiri? Ne? Ne, tak dobře. Fajn. Já si vystačím sama a dnes vám popovídám pohádku třeba o... o mém mozku. Žít s mým mozkem je peklo. Vážně, někdy sama nemám ponětí, jak mě může cokoli, co ta zatracená věc produkuje, napadnout. Třeba zrovna včera jsem jela do města a po rozhlédnutí se po spolucestujících můj mozek začal křičet: "Femi Bus! Femi bus! Femi bus! Femi bus! Yeah, je to náš Femi Bus!", neb jsme byly ve vozu samé holky. Femi bus se mi teď bude vracet pokaždé, když si začnu myslet, že jsem vlastně normální člověk. Další příklad? Dobrá. Jdete z nákupu na nádraží, a protože brokolice, co jste si koupili je moc velká na to, aby se vlezla do prťavé tašky, nesete ji v ruce. Najednou vám mozek vyšle před oči vidinu temné uličky. Stojíte tam, zřetelně cítíte pach spáleného masa z prodejny kebabu vedle. Proti vám stojí čtyři postavy. Nemáte kam utéct, srdce vám tluče jako splašené. Nikam neuniknete. Zdi jsou moc vysoké. Proto házíte pomerančem po nejblíže stojícím a další začnete mlátit brokolicí, jejíž kousky létají všude okolo. Nad tím vším zelený neonový nápis: "Kdo si dá salátek?"

Myslím... Co to sakra?? Kdyby to ještě někomu nedošlo, tohle jsem já a můj mozek, můj mozek a já, těší nás. Někdy mi přijde, jako bychom byli dvě osobnosti. Já, chudák, který se snaží celkem normálně vystudovat a pak můj mozek, smějící se psychopat, kterému někdo dal opakovačku a který ovládá každý den mého života. Dokáže mě pobavit, ale i děsit, protože jeho doba provozu je ve večerních hodinách, kdy je všude temno a každý zvuk je slyšet na desítky metrů. Jo a častokrát mě přivádí do problémů, ale o mých průšvizích, které způsobil, až příště.