Bude dnes k večeři pizza?

„Noták, ta pizza čeká jenom na tebe! Ber si, za tu pizzu by ostatní dali i život!" ponoukal mě David. „Ale... Já nemůžu... Nesmím, co kdyby z toho byl průser?" odpověděl jsem, ale předem jsem už věděl, že dlouho odporovat nevydržím. „Ježíš jakej zas průser? Nebuď takovej posera a dej si aspoň jeden kousek! Víš, jak bylo těžký sem propašovat i blbou pizzu Hawaii? Tak snad mě s tím teď nepošleš do háje?!" přemlouval mě. „Hele, jestli nechceš, tak nevím, proč si sem vůbec chodil!" připojil se do debaty i Davidův starší bratr Tomáš.

Rozhlédnul jsem se kolem sebe. Byli jsme schovaní v polorozpadlé továrně v industriální části města. Bylo kolem půl jedné ráno a hlídač obcházel tuto část města každé 2 hodiny. Měl jsem na rozhodnutí ještě něco málo přes hodinu a půl. Pak se budeme muset rychle vypakovat a zdrhnout odsud. Na letní prázdninovou noc bylo celkem chladno. Byl jsem rád, že mám na sobě i mikinu.

„Tak co, už si tu pizzu vezmeš?" zeptal se už trochu naštvaným tónem David. „Tak já ji prubnu." Odpověděl jsem a váhavě jsem se podíval na krabici s pizzou, která ležela přede mnou. „Snad toho nebudu litovat" zamumlal jsem si pro sebe.

Pomalu jsem sáhnul po krabici s pizzou. Byla ještě krásně teplá. Položil jsem si ji na klín a pomalu jsem ji otevřel a pak jsem uviděl placku kruhovitého tvaru. Bylo to něco úžasného. Poprvé za 15 let vidím pizzu naživo. Vzpomněl jsem si na naši učitelku na zdravovědu. Moc nadšená by asi nebyla, kdyby mě tu viděla. Naposled jsem se rozhlédnul kolem sebe, abych se ujistil, že jsme v polorozpadlé továrně jen my tři. Nikdo tu naštěstí nebyl. Pomalu jsem si odtrhnul plátek pizzy a za pohledu Davida a Tomáše jsem si plátek přisunul k ústům.

„Tak, dobrou chuť a užij si to!" popřáli mi kluci. Zarazil jsem se. „Vy jíst nebudete?" zeptal jsem se a odsunul si pizzu od pusy. „Dneska je to tvůj den. My jí měli už několikrát." odpověděl Tomáš.

Najednou se atmosféra změnila. Věděl jsem, že tu něco nehraje. „Ale já to nechci sníst sám, vemte si taky!" rozdal jsem klukům plátky pizzy.

„Okay, ale až po tobě!" okomentoval můj čin David a přivoněl si k pizze. Doopravdy voněla božsky.

Přikývnul jsem. Alespoň v tom nebudu sám. Trochu se mi ulevilo. Naposledy jsem hluboce vydechnul a poté se zakousnul do pizzy. Bylo to něco úžasného, chuťové buňky se mi roztančily v puse, jenže z tohoto chuťového orgasmu mě vytrhl něčí křik.
„No to si snad děláte srandu! To si sem propašujete pizzu a na kámoše serete? To jste tak sobecký?" řvala osoba, kterou jsem ve tmě neměl šanci rozpoznat.
„Kamile sakra drž hubu! Nebo přilákáš hlídače a bude průser!" křičel Tomáš, ale už bylo pozdě.

Ve dveřích polorozpadlé továrny se rozsvítila baterka. „Sakra! Hlídač obchází o hodinu dřív! Zdrhejte!" zařval David a rozběhnul se pryč z továrny. To samý udělal i Kamil a Tomáš a já je následoval.

„Máte někdo tu pizzu? Hlídač ji nesmí dostat do ruky! Vemte někdo tu pizzu!" křičel za běhu Tomáš.

Zamrazilo mě. Nechal jsem jí ležet na zemi. Otočil jsem se a světlo baterky nebylo v dohlednu. Rozhodnul jsem se zachránit pizzu.

Co nejrychleji jsem se vrhnul po krabici s pizzou, jenže v tu ránu mě oslepilo světlo z baterky. Hlídač byl přímo předemou. Ucítil jsem tupou ránu do hlavy a pak jsem se sesunul k zemi.

„Ondřeji! Sakra Ondřeji vstávej! Ondřeji!" někdo semnou cloumal a křičel na mě ve snaze mě probudit.

„Tak sakra Ondřeji! Musíš k doktorovi!" neustále semnou někdo cloumal.

Otevřel jsem pomalu oči. „Lampička? Stůl? Okno? Tak počkat! Tohle je můj pokoj!"

Posadil jsem se na postel se stále rozbušeným srdcem. „Byl to jen sen" oddychnul jsem si.

„Ondřeji, tak jak ti je?" zeptala se mě ségra, která mě už úspěšně probudila.

„Až na můj příšernej sen jsem celkem v pohodě." odpověděl jsem sestře.

„Radši s tebou zajedu k doktorovi, ale slib mi, že už se nikdy nebudeš k večeři temovat pizzou, jinak ti zas bude blbě a já kolem tebe budu muset skákat!" zašklebila se na mě sestra a podala mi hořký čaj.